Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

                 SKLADATELÉ A OSOBNOSTI                         VARHANNÍ HUDBY

                                 „Duše, která z neklidu světa touží po pokoji a pokoje  toho jež také okusila,

                               dává tu jiným možnost, aby se stali účastni toho, čeho sama již dosáhla“.

                                                                                         „O Bachově hudbě“                                                                                 

                                                                                                                                      Albert Schweitzer.

 

 

                                                  NĚMECKÁ A EVROPSKÁ  

                                      BAROKNÍ TVORBA .

 

Johann Sebastian Bach (21. března 1685 Eisenach28. července 1750 Lipsko) byl německý hudební skladatel a virtuóz hry na klávesové nástroje, považovaný za jednoho z největších hudebních géniů všech dob a završitele barokního hudebního stylu. Bachovo dílo mělo a má značný vliv na další vývoj hudby počínaje Mozartem a Beethovenem až po Schönberga nebo Goreckého.

Arnstadt.

Nejpozději od března 1703 Bach pracoval jako lokaj a houslista soukromé kapely výmarského spoluregenta Johanna Ernsta von Sachsen-Weimar. 9. srpna téhož roku pak byl přijat na místo varhaníka Nového kostela (Neue Kirche, nyní Bachkirche) v Arnstadtu a dostal k dispozici nový dvojmanuálový nástroj, sestrojený významným stavitelem varhan Johannem Friedrichem Wenderem. Zde se stal poté soudcem. V říjnu 1705 dostal Bach třítýdenní dovolenou, aby navštívil jednoho z nejvýznamnějších skladatelů a varhaníků té doby Dietricha Buxtehuda. Bach si pobyt u Buxtehuda bez dovolení prodloužil na tři měsíce, za což byl po návratu do Arnstadtu napomínán tamní konzistoří pro „nedbalost ve službě“. Buxtehude se však pro Bacha stal cenným učitelem a hudebním vzorem, jehož vliv se dá vysledovat na řadě Bachových kompozic, například chorálních předehrách jako je Wie schön leuchtet der Morgenstern (BWV 739), preludiích, tokátách a fantaziích.

Mühlhausen a Výmar.

24. dubna 1707 hrál Bach na zkoušku v Mühlhausenu a od 1. července nastoupil místo varhaníka ve zdejším kostele Divi Blasii. V Mühlhausenu setrval zhruba rok – o propuštění ze služby požádal 25. června 1708. Výmarský kulturní život byl mnohem inspirativnější a bohatší než v předchozím působišti a Bachův zaměstnavatel, vévoda Wilhelm Ernst, byl velkorysým a uměnímilovným panovníkem. Z doby výmarského působení pochází velká část Bachova varhanního díla a řada dalších skladeb, například Lovecká kantáta BWV 208, nejstarší dochovaná Bachova světská kantáta. Bach ve Výmaru setrval do roku 1717, kdy podepsal smlouvu na post kapelníka v Köthenu, aniž by ovšem předem požádal svého pána o uvolnění z místa. Došlo proto k otevřenému konfliktu s panovníkem a Bach byl dokonce na několik týdnů uvězněn a poté 2. prosince 1717 v nemilosti propuštěn z vězení i ze služby.

Köthen.

Bach v Köthenu získal výjimečné postavení, a to i díky svému osobnímu přátelství s hudbymilovným knížetem Leopoldem von Anhalt-Köthen, svým zaměstnavatelem. Měl zde titul kapelníka a ředitele komorní hudby a k dispozici dostal kvalitní sedmnáctičlennou kapelu. Kníže nešetřil ani na nástrojovém vybavení, a Bach tak roku 1719 cestoval do Berlína zakoupit nové cembalo. V Berlíně poznal hudbymilovného braniborského markraběte Christiana Ludwiga (1677-1734), pro něhož pak zkomponoval slavné instrumentální skladby dnes známé jako Braniborské koncerty. Přes uznání, kterého se mu v Köthenu dostalo, odešel Bach v roce 1723 do Lipska. O důvodech lze jen spekulovat, snad šlo o změnu hudebního vkusu dvora a změnu postojů knížete k Bachovi.

Lipsko.

Smrtí předchozího varhaníka Johanna Kuhnaua se 5. června 1722 uvolnilo místo kantora Tomášského kostela v Lipsku. Bach se o místo ucházel, ale byl vybrán jiný slavný kandidát, Georg Philipp Telemann. Telemann ovšem místo vzápětí odmítl - protože dostal zvýšení platu, rozhodl se zůstat v Hamburku. Bylo tedy vypsáno druhé výběrové řízení, v němž byl Johann Sebastian Bach opět poražen, tentokrát kapelníkem z Darmstadtu Johannem Christophem Graupnerem. Ani tentokrát však nebyla volba úspěšná, protože Graupnerovi nebylo uděleno povolení opustit dosavadní místo. Nakonec tedy bylo místo nabídnuto „jako třetí volbě“ Bachovi, a ten je zastával až do konce svého života. Svou službu v Lipsku Bach nastoupil koncem května 1723. Ve své funkci byl Bach jako městský hudební ředitel, zodpovědný za hudební život ve městě a v jeho čtyřech kostelích, připravoval skladby pro bohoslužby, nejrůznější církevní a společenské příležitosti, vyučoval a působil též jako vedoucí a hráč souboru Collegium musicum, který byl složen z jeho žáků a městských hudebníků. Přes veškerou aktivitu Bacha postupně začala unavovat snaha o veřejné uznání, proto se postupně uzavíral více do kruhu rodiny, ve kterém se cítil nejšťastnější. Posledních deset let Bachova života bylo naplněno tvorbou, ale i relativním klidem. Bachův syn Carl Philipp Emanuel se stal hudebníkem pruského krále Bedřicha Velikého (též aktivního hudebníka), který otce Bacha pozval v roce 1747 na svůj dvůr a přijal ho s poctami. Johann Sebastian Bach se mu odvděčil improvizacemi na králem zadané téma, zpracované později v Hudební obětině, dílu dokonalé kontrapunktické architektury. Koncem roku 1749 Bach ztratil zrak a pomalu se zhoršoval i jeho celkový zdravotní stav. Zhoršení kulminovalo nezdařenou oční operací na jaře následujícího roku. Bach zemřel v tichosti, avšak obklopen milující rodinou, 28. července 1750. Posledním dílem, na němž Bach před svou smrtí pracoval, byl slavný cyklus Umění fugy (nedokončen). Z dvaceti Bachových dětí se čtyři staly skladateli: Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel, Johann Friedrich ChristophJohann Christian.

Johann Sebastian Bach byl mistrem polyfonie a přivedl k dokonalosti hudební formu fugy. Ve své bohaté tvorbě dokázal vyjádřit hluboké myšlenky umělecky přesvědčivým způsobem. Jeho hudební myšlení je pronikavé a jasné, přitom však nepostrádá výraznou citovost. Bach nebyl extravagantním umělcem, ale spořádaným otcem rodiny, praktickým a zároveň hluboce věřícím člověkem, který měl zároveň smysl i pro běžné pozemské radosti, což se vše odráží i v jeho díle. Jeho hudba se povznáší do dimenzí téměř nadpozemských a zároveň stojí pevnýma nohama na zemi, najdeme v ní pokoru a soucit s lidským utrpením i vřelou oslavu světského života. Přestože většina jeho skladeb byla psána na objednávku, Bach je dokázal naplňovat hlubokým obsahem.

Z Bachova díla víme o celkem 1126 hudebních kompozicích (označují se zkratkou BWV a pořadovým číslem) nejrůznějších forem. Přitom se velké množství dalších skladeb nedochovalo a do celkového počtu nejsou započítány ani autorem revidované verze skladeb a nejrůznější hudební kusy sloužící k výuce (etudy apod.) - celkově tak Bach složil nejméně kolem 1400 děl.

J. S. Bach jako autor protestantské varhanní a chrámové hudby patřil nesporně k jedněm z největších mistrů kontrapunktu všech dob. Jeho rozsáhlé dílo je pilířem většiny varhanních koncertních programů. K nejhranějším autorovým skladbám patří Toccata a fuga d moll. Tzv. „dórská“. Je řazena k nejobsáhlejším varhanním dílům jak stavebním a kontrapunktickým rozsahem, tak i délkou skladby samotné. Přízvisko „dórská“, skladby získala díky svému notovému zálisu bez předznamenání. Je psána v tónině d moll, a její předznamenání „b“ je připsáno vždy před notu.

Fuga g moll BWV 578 patřila k oblíbeným skladbám německého varhanníka A. Schweizera.

Chorálové předehry z „Orgelbüchlein“ Bach vytvořil pro začínající varhaníky, kteří se na těchto skladbách učili jak vést chorál.

 

Georg Andreas Sorge (narozen: 21 březen 1703 - Mellenbach, Durynsko, zemřel : 4. dubna 1778 - Lobenstein.) Byl německý varhaník, skladatel a nejvíce teoretik. Sorge působil od svých 19ti let jako varhaník v městě Lobenstein, svojí funkci zde zastával až do své smrti. Sorge napsal pojednání o stavbě varhan a pedagogickou práci včetně Clavierübung pro varhany nebo cembalo. Sorge byl plodný skladatel, zejména pro klávesové nástroje. Vydal soubor malých varhanních sonát l748, dalších dvanáct sonát "v novém stylu" 1745, Toccata přes 24 kláves, tři fugy na B-a-c-h, několik trií a Chorálové předehry.  

Georg Friedrich Händel (později během svého působení v Anglii znám jako George Frideric Handel; 23. února 1685 Halle14. dubna 1759 Londýn) byl německý hudební skladatel. Byl potomkem Georga a Dorothy Händelových. Jeho otec byl osobní lékař nejstaršího syna vévody Augusta Saského Johanna Adolfa I. a vážený amtschirurgus (městský lékař) města Halle. Jeho matka byla dcerou pastora Tausta, v době narození Georga Friedricha jí bylo třicet čtyři let, otci šedesát tři.

 

Tvorba G. F. Händela spočívá n pilířích operní tvorby a duchovního oratoria. Dílo Georga Friedricha Händela je neobyčejně rozsáhlé. Patrně nejúplnější seznam Händlových prací sestavil Berndt Baselt z Univerzity Martina Luthera v Halle, který poprvé vyšel ve třech svazcích v letech 19781986 pod názvem Händel-Handbuch a čítá 612 položek. Každá skladba je označena znakem HWV (Händel-Werke-Verzeichnis) a pořadovým číslem. Obsahuje všechny známé skladby Georga Friedricha Händela, včetně několika, u kterých jsou ohledně autorství jisté pochybnosti. Tento seznam má pro katalogizaci díla stejný význam jako známý Seznam skladeb J. S. Bacha Bach-Werke-Verzeichnis (BWV) nebo Köchelův seznam díla Wolfganga Amadea Mozarta.

 

 

 

Dietrich Buxtehude (asi 16379. května 1707) byl německo-dánský varhaník a hudební skladatel z období baroka, jenž patří do tzv. severoněmecké varhanní školy. Jedná se o přímého předchůdce nejznámějšího barokního skladatele Johana Sebastiana Bacha. Jako varhaník působil nejprve v Helsingborgu (Elsinor), později trvale zakotvil v Marienkirche v Lübecku, jenž byl císařským městem. Toto město mu poskytovalo značnou tvůrčí a uměleckou volnost a pozitivně zapůsobilo na rozvoj jeho hudební kariéry. Jeho osobní příklad pak působil coby pravzor pro rozvoj hudební kariéry pozdnějších barokních mistrů jako byli Georg Friedrich Händel, Johann Mattheson, Georg Philipp Telemann a Johann Sebastian Bach. V roce 1705 se Johann Sebastian Bach vydal pěšky z Arnstadtu do Lübecku aby se s ním, lübeckým varhaníkem, osobně setkal a slyšel jej hrát. Mnoho z jeho hudebních děl se ztratilo. Dochovala se například libreta jeho oratorií, ale žádná z jejich partitur nebyla nalezena, což je velice špatné, neboť jeho německá oratoria byla patrně vzorem pro jeho hudební následovníky, zejména pro Johana Sebastiana Bacha a Georga Philippa Telemanna. V Bachově osobní sbírce hudebních děl se dochovaly jeho některé varhanní skladby, dochovala se i vydání jeho dvou sbírek komorních sonát. Dále se dochovalo určité množství jeho kantát, které také pravděpodobně posloužily jiným hudebním skladatelům jakožto tvůrčí vzor. Díla Dietericha Buxtehudeho jsou katalogizovány v Buxtehude-Werke-Verzeichnis (zkratka BuxWV).

 

 

 

 

Johann Pachelbel, ( pokřtěn 1. září 1653 Norimberk, zemřel  9. března 1706 tamtéž) byl německý barokní skladatel, varhaník a pedagog, jeden z nejdůležitějších skladatelů doby středního baroka. Složil velké množství duchovních i světských skladeb. Jeho práce se těšila obrovské popularitě, vyučoval mnoho žáků a jeho hudba se stala vzorem pro téměř všechny německé skladatele. Pachelbelova tvorba byla ovlivněna vlivy jihoněmeckých skladatelů, především Johanna Jakoba Frobergera a Johanna Kaspara Kerlla a některými italskými skladateli, například Girolamo Frescobaldim a Alessandro Pogliettim. Již v mládí se u Pachelbela projevovaly intelektuální schopnosti a hudební talent. Při studiu ve škole Sv. Lorenze se učil základní hudební teorii u Heinricha Schwemmera, pozdějšího norimberského kantora, a kompozici a hru na varhany u G. C. Weckera. Navštěvoval také Auditorium Aegidianum, další výuku pro studenty z městských kulturních rodin.V roce 1673 se stal zástupcem varhaníka v katedrále Sv. Štěpána ve Vídni, kde hrál díla katolických skladatelů, přestože sám se hlásil k luteránství. 4. května 1677 se stal dvorním varhaníkem v Eisenachu v zaměstnání vévody Saska-Eisenachu. Po smrti vévodova bratra však byla omezena hudební činnost na dvoře a Johann Pachelbel musel opustit Eisenach a našel zaměstnání jako varhaník v Erfurtu. Pachelbel byl v Erfurtu velice oblíbený a úspěšný varhaník, ale přesto nastoupil jako dvorní varhaník ve Stuttgartu, odkud musel na podzim 1692 odejít kvůli francouzské invazi do Norimberku. Už v tom samém roce se ale vrátil do Durynska a stal se městským varhaníkem v Gotha. Během svého působení zde dostal nabídku místa varhaníka v Oxfordu a také nabídku vrátit se do Stuttgartu. Oba tyto návrhy odmítl. Po smrti George Caspara Weckera, varhaníka v Norimberském Sebaldově chrámu, nastoupil na jeho místo právě Pachelbel, který na tomto místě setrval až do své smrti. Přestože Pachelbela po celý život zaneprazdňovala hra na varhany, byl to velice produktivní skladatel. Psal skladby pro varhany, cembalo, pro komorní soubory a různé vokální skladby. Skládal liturgickou varhanní hudbu k luteránským bohoslužbám. Například fugy Magnificat vnikly, aby obohatily a zkrášlily večerní mše v norimberském Sebaldově chrámu. Ve varhanních skladbách můžeme najít tokátu, fantasii, fugu a chaconnu. V jeho dílech pro ostatní klávesové nástroje najdeme fugy, suity a variace. Pachelbel se také velmi věnoval vokální hudbě, kde se projevuje jeho snaha o jednoduchou, jasnou a průzračnou hudbu plnou výrazu. Jeho první zaznamenané skladby, "Dvě árie" pochází z roku 1679. V Pachelbelových chorálech se projevuje jeho znalost jak starší hudby tak hudby jeho doby. V jeho chorálu Acht Choräle zum Praeambulieren je zobrazována antika pomocí tří prostředků 16. století: bicinia, zdobenosti melodie a polyfonní melodie, kde cantem firmem zpívá tenor. V tomto chorálu se projevují znaky fugy. V některých částech se zde také vyskytuje další charakteristický znak: melodie sopránu nebo basu je založená na dlouhých tónech a ostatní hlasy předjímají každou následující frázi hlasu s hlavní melodií. Fugy Magnificat vznikaly převážně za Pachelbelova působení v Sebaldově chrámu v Norimberku. Jeho provedení Magnificatu zahrnuje skromný varhanní doprovod, který dává prostor pro výraznost zpěváků.

 

 

  Nicolaus  Bruhns (1665 - 1697)

            Muzikantská rodina Bruhnsů (Braunsů) pocházela ze severního Německa, z oblasti Šlesvicko-Holštýnsko. Nicolaus Bruhns byl synovec Friedricha Nicolause Bruhnse (1637 – 1718) a je nejznámějším členem rodiny.

Zpráv o jeho životě není mnoho. Narodil se ve Schwabstedtu v Severním Frísku v prosinci 1665. Jeho dědeček Paul (starší, † 1655) byl loutnistou a hudebním mistrem v kapli gottorpského vévody a v Lübecku. Friedrichův otec Paul (mladší, 1640 – 1689), možná žák Franze Tundera, byl varhaníkem ve Schwabstedtu, kde se oženil s dcerou svého předchůdce. Vůbec první hudební vzdělání získal Nicolaus zřejmě od otce. Ernst Ludwig Gerber (1746 – 1819), německý skladatel a zejména autor lexikonu skladatelů (Historisch-biographisches Lexikon der Tonkünstler, ve dvou dílech, vyšlo 1790, 1792), o něm píše, že již v časném svém věku ovládal hru na varhany a pořizoval dobré skladby pro klavír a hlas. Patrně na něj působily i muzikální dojmy ze sousedního Husumu, které bylo tehdy nejbohatším městem severofríského pobřeží. Nicolaus projevil dostatečný talent, aby se na otcovu radu v šestnácti letech začal učit u svého strýce Petra, městského hudebníka v Lübecku, hře na housle a violu da gamba. Ve hře na oba nástroje získal takové schopnosti, že se mu každý, do jej jen uslyšel a poznal, musel podivovat a vážit si jej. Ze všech lübeckých houslistů, jejichž obratnosti se doma i v cizině podivovali, byl Bruhns nejmladší zástupce. Bruhns byl též miláčkem slavného lübeckého skladatele Dietricha Buxtehudeho (1637 – 1707), u něhož studoval komponování a zdokonaloval svoji hru na varhany. Podle Johanna Matthesona (1681 – 1764), autora jiného hudebního lexikonu, Grundlage einer Ehren-Pforte (vyd. 1740), byl Buxtehude pro Bruhnse největší vzor. Poté, co Bruhns nějakou dobu cestoval po okolí, získal díky Johannu Lorentzovi ml. (1610 – 1689) místo varhaníka v kodaňském mikulášském kostele a díky doporučujícímu dopisu od Buxtehudeho u tamního dvora i místo skladatele a houslisty. Podobné cesty na sever se mezi lübeckými hudebníky vyskytovaly nejedenkrát. K cestě do Kodaně mu pomohl Johann Hermann Hesse, jeho pozdější švagr. Bližší zprávy o Bruhnsově kodaňské službě, trvající několik let, nejsou. Úřadem pověřen nebyl, avšak je jisté, že Lorentze jako varhaník zastupoval a zřejmě hrál i jako houslový virtuoz o jeho večerních koncertech a také u královského dvora. Když se Bruhns na jaře 1689 z Kodaně vrátil, ač tehdy ještě třiadvacetiletý, byl jednohlasně zvolen varhaníkem husumského dómu, neboť jemu rovného v komponování a hře na všelijaké nástroje dosud město neslyšelo. Toto místo však vykonával pouhých osm let, již 29. března 1697 v Husumu zemřel.

Do nedávné doby byl Nicolaus Bruhns ceněn jen jako skvělý varhaník. Velice si jej vážil např. Johann Sebastian Bach (1685 – 1750), který svého syna Carla Philippa Emanuela (1714 – 1788) nabádal, aby Bruhnsova díla miloval a studoval a je společně s jinými severoněmeckými mistry napodoboval pro svou vlastní tvůrčí činnost. Nyní je oceňována i vysoká hodnota jeho vokálních skladeb. Žel, známe jich velice málo, zachovalo se 13 Bruhnsových kantát. Všechny tyto kantáty vznikly patrně v Husumu.

 

 Jean Louis Marchand (2. února 1669 Lyon - 17. února 1732 Paříž) byl francouzský skladatel, cembalista a varhaník období baroka. Byl rivalem Francoise Couperina na pařížském dvoře, kde působil jako varhaník. Napsal několik preludií a chaconn a několik knih cembalových etud (Paříž, 1702).

Nejznámější se stal tím, že se v Drážďanech roce 1717 málem utkal s velikánem německé hudby Johannem Sebastianem Bachem. Soutěž se však nakonec nekonala, protože pravděpodobně slyšel Bacha preludovat na varhany a bylo mu jasné, že se s velikánem německé hudby nemůže měřit. Proto z Drážďan odjel. Toto bylo tehdy i později považováno za jasný znak nadřazenosti německé hudby nad francouzskou.

 

Louis-Claude Daquin (1694 - 1772)  se narodil v Paříži do rodiny pocházející z Itálie, kde jeho pra pra dědeček vzal si jméno D'Aquin po přechodu na katolicismus v městě Aquino.  Louis-Claude rodiče byli Claude Daquin, malíř a Anne Tiersant, neteř Rabelaise. Daquin byl hudební génius. V šesti letech vystupoval ve službách Louise XIV. Byl žákem Louise Marchanda. Ve věku 12 se stal varhaníkem v Sainte-Chapelle a v následujícím roce působil v Petit Saint Antoine. V roce 1727 byl jmenován varhaníkem v kostele Saint Paul v Paříži, před Jean-Philippe Rameau.

 


François Couperin (1668 –1733) byl významný francouzský hudební skladatel a varhaník období baroka. Často byl přezdíván jako Couperin le Grand (Velký Couperin) aby se odlišil od jiných stejnojmenných muzikantů v této rodině před ním i po něm a zdůraznil jeho význam v rámci rodiny. Napsal řadu skladeb pro klávesové nástroje.

François Couperin patřil nepochybně k významnějším postavám barokní éry a byl také nejbližším francouzským ekvivalentem Johanna Sebastiana Bacha, téměř jeho současníkem, který znal a uznával jeho hudbu pro cembalo a některými pasážemi se nechal i dosti silně inspirovat. Zdá se, že si s Bachem dopisoval, ale žádné dopisy ani zmínky se nedochovaly. Nepřežil skutečně ani jediný a záznamy o jeho osobě z tehdejší doby jsou mimo jiné také velice vzácné. Jeden z mála zdrojů, kde se dozvídáme něco o něm jsou jeho předmluvy, které ke svým uveřejněným pracím psal, získáváme dojem jakéhosi praktického muže a také zde nacházíme popis jeho strýce, kterého popisoval jako „velkého pijana“, který jsme zde již zmiňovaly, předpokládá, že měl i vytříbený smysl pro humor. O tom svědčí i několik názvů jeho děl pro cimbalo jako např. Včely, Úhoř, Požitky, Zamilovaný slavík a nepřeložené Le tictic-choc.

Ačkoliv začínal Couperin jako varhaník, komponoval pro tento nástroj jen minimální počet děl a namísto toho psal nejvíce pro cembalo. Mnohé z těchto skladeb jsou krátké, ačkoliv je shromáždil do sedmadvaceti cyklů, které nazýval ordres a které zhruba odpovídají suitám. Couperinův styl odpovídá spíše rokoku, než např. Bachův, který je typický barokní: účelem je spíše líbivost, než prostá krása a melodické linie jsou ozdobeny složitými ornamenty. V tomto smyslu je naprostým protějškem francouzského malíře Watteaua, jeho mladšího současníka, který s láskou zobrazoval idealizované postorální scény do líbivých kratochvílí. Ostřejší vtip dává nejvíce najevo v Les folies françoises ve třinácté ordre svým popisem touhy, stálosti atd., a skladbě z jedenácté ordre, jež evokuje skupinu minstrelů, kteří jsou chycení spíše podle pravidla „kdo čím zachází, tím také schází“.

 

 

 

Jeremiah Clarke (c. 1673 – 17. května 1707) byl anglický barokní skladatel a varhaník. Pravděpodobně se narodil v Londýně asi 1673, Clarke byl žákem Johna Glosa. Později se stal varhaníkem královské kaple. Clarkova nejznámější skladba je Prince of Dennmarks, kterou napsal asi v roce 1748/49. Od roku 1878 až do čtyřicátých let byla skladba připisována Henry Purcellovi a byla publikována jako dílo Henryho Purcella. Pozornost Sira Henry J. Wooda, který vypracoval dva orchestrální přepisy, které byly zaznamenány, zdůraznila špatnou totožnost díla. Nahrávky potvrdily chybné představy, že originál nepatří  Purcellovi.

 

Tato skladba je oblíbená jako svatební pochod a byla použita i pro královské svatby. Slavná Trumpet Tune d (je také nesprávně přičítána H. Purcellovi), byl převzat z opery „The Island Princess“, která byla společnou hudební produkcí J. Clarka a Daniela Purcella (mladší bratr Henryho Purcella) – to pravděpodobně vedlo k záměně. Po smrti byl pohřben v kryptě katedrály svatého Pavla.

 

 

      Marc-Antoine Charpentier, (nar. 1643, zemřel 24. února 1704) byl francouzský hudební skladatel období baroka. Byl mimořádně plodný a všestranný. Charpentier produkoval skladby nejvyšší kvality v několika žánrech. Za jeho dokonalé duchovní a vokální dílo byl velmi uznávaným mezi současníky. Není známo v jaké souvislosti je s Gustavem Charpentierem, francouzským operním skladatelem koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století.

 

  Mezi hlavní tvorbu M. C. Charpentiera patří oratoria, opery. Mnoho z jeho drobnějších děl připomíná italskou kantátu a mnoho jich též zůstalo bez názvu.

 

 

          

John Charles Stanley (29. ledna 1712 – 19. května 1786) byl anglický hudební skladatel a varhaník. John Stanley se narodil v Londýně 17 ledna 1712. V asi ve věku dvou let měl nehodu, po které téměř oslepl. Začal studovat hudbu v sedmi letech. Pod vedením Maurice Greeneho, hudebního skladatele a varhaníka katedrály svatého Pavla, studoval s velkou pečlivostí a úspěchem. V devíti letech hrál již na varhany, pravděpodobně příležitostně i jako zástupce varhaníka v kostele. Tento varhaník zemřel na 23 září 1723 a přesně o jeden měsíc později jedenáctiletý Stanley byl jmenován varhaníkem do kostela při platu 20 liber ročně. V 1734 byl pak jmenován varhaníkem Temple Church – na tomto místě zůstal až do své smrti v roce 1786.  Svou brilantní hrou na varhany a cembalo přilákal pozornost mnoha hudebníků, včetně Georga Friderica Handela, který pravidelně navštěvoval kostel, aby ho slyšel. Stanley byl také vynikající houslista. Přestože byl prakticky slepý, měl pozoruhodnou paměť.

 Stanleyho posledním dílem byla pravděpodobně „Óda pro královy narozeniny“ (4. června 1786). Zemřel ve svém domě v Hattonu 19. května 1786 ve věku 74 let. Mezi prvořadá Stanleyho díla patří opera Teraminta, dramatická kantáta Hercules, dvanáct kantát s texty od Johna Hawkinse, oratoria Jefta, pád Egypta a Zimri, instrumentální hudba, také tři svazky skladeb pro varhany (1748, 1752 a 1754). Zkomponoval také řadu skladeb pro trubku a varhany.

 

Antonio Lucio Vivaldi (4. března 1678 Benátky – 28. července 1741 Vídeň), přezdíván jako il Prete Rosso (česky: Červený kněz) díky zrzavé barvě svých vlasů (pod parukou nejsou vidět), byl italský kněz, barokní hudební skladatel a houslový virtuos. Jeho nejznámějším dílem je soubor čtyř houslových koncertů nazvaný Čtvero ročních dob, který patří k nejznámějším a nejhranějším skladbám ze své doby.

Narodil se 4. března 1678 v Benátkách. Jeho otec se živil jako holič, ale byl též zřejmě znamenitý hudebník a je dost pravděpodobné, že i skladatel. V roce 1688 byla v Benátkách uvedena opera La Fedeltà sfortunata skladatele jménem Giovanni Battista Rossi, které je totožné se jménem, pod kterým Antoniův otec vystupoval jako hudebník. Jméno naráželo na barvu vlasů obvyklou v rodině. (Rosso = zrzavý, rudý – ani Antonio se tomuto označení nevyhnul, později se mu dostalo přezdívky „zrzavý páter“ – Il Prete Rosso.) V každém případě jako hudebník byl otec zřejmě dobrý a uznávaný. Stal se jedním ze zakládajících členů sdružení Sovvegno dei musicisti di Santa Cecilia, což bylo něco mezi hudebním spolkem a odbory, a pravidelně hrával v orchestru baziliky sv. Marka. Tak Antonio základy hry na housle získal u otce a první lekce kompozice mu s největší pravděpodobností poskytl Giovanni Legrenzi, znamenitý barokní skladatel, který byl v době v chrámu sv. Marka kapelníkem. Z roku 1691, tj. z doby, kdy skladateli bylo 13 let, pochází chrámová skladba Laetatus sum (RV Anh 31), která nese zřetelné stopy Legrenziho vlivu. Kromě intenzivního hudebního vzdělávání studoval teologii a v roce 1703 byl vysvěcen na kněze. Vivaldi však od dětství trpěl vrozeným zúžením hrtanu, ze kterého se později vyvinulo vážné astma. Na základě tohoto onemocnění byl nejprve osvobozen od povinnosti sloužit mše (1704) a v roce 1706 přestal být aktivním knězem zcela. 1. prosince 1703 se stal houslovým mistrem v sirotčinci Pio Ospedale della Pietà v Benátkách. V té době bylo takovýchto institucí v Benátkách několik. Jejich úkolem bylo poskytnout ochranu a vzdělání opuštěným sirotkům a dětem, o které se rodiče z různých důvodů nemohli postarat. Provoz byl financován z prostředků Benátské republiky. Chlapci se vyučili řemeslům a opouštěli sirotčinec v 15 letech. Dívky byly vedeny k domácím pracím, získávaly hudební vzdělání a ty nejtalentovanější se stávaly členkami Ospedalského sboru a orchestru. Povinností sboru a orchestru byla účast na mších a slavnostech církevních i světských. Pro toto těleso napsal Vivaldi mnoho koncertů, kantát a duchovních skladeb. Funkce mistrů učitelů v sirotčinci nebyla zaměstnáním na dobu neurčitou, ale každý rok byli mistři znovu voleni jakousi správní radou sirotčince. Tak se stalo, že v roce 1709 Vivaldi zvolen nebyl a více než rok byl prakticky bez prostředků. V roce 1711 se však do funkce vrátil a roku 1716 byl ustanoven koncertním mistrem.

V průběhu těchto let byl Vivaldi neobyčejně plodný. Zkomponoval řadu oper a mnoho hudby instrumentální i vokální. V roce 1705 vydal tiskem svou první sbírku dvanácti sonát pro dvoje housle a basso continuo Raccolta, po níž v roce 1708 následoval další svazek 12 sonát pro housle sólo a basso continuo. Obě sbírky byly psány ještě v konvenčním stylu. Skutečným přelomem v jeho tvorbě se stal opus 3, Dvanáct sonát pro jedny, dvoje a čtvery housle a smyčcový orchestr L’Estro Armonico vydané v Amsterodamu roku 1711. Ty měly v celé Evropě obrovský úspěch ještě znásobený následujícím cyklem koncertů pro housle a orchestr La Stravaganza vydaným v roce 1714. Po úspěchu houslových koncertů se stal Vivaldi žádaným hudebníkem v celé Evropě. Navzdory četným koncertním cestám poctivě plnil smlouvu se sirotčincem, která zněla na dva nové koncerty měsíčně. Podle účetních záznamů zkomponoval v letech 1723 až 1729 na 140 koncertů.

Od roku 1718 byl Vivaldi po tři roky kapelníkem na dvoře Filipa Hessenského, vévody Mantovského a komponoval opery pro potřeby dvora. Po krátké zastávce v Miláně, kde uvedl pastorální drama La Silvia (RV 734) a oratorium L’adorazione delli tre re magi al bambino Gesù (RV 645), byl novým papežem Benediktem XIII. pozván do Říma, kde uvedl několik oper a koncertů. V roce 1725 se vrátil do Benátek, aby v jediném roce uvedl čtyři nové opery.

V tomto období zkomponoval své dnes snad nejpopulárnější dílo Čtvero ročních dob, čtyři houslové koncerty zobrazující roční období v přírodě. Inspirací bylo patrně okolí Mantovy. Toto dílo znamenalo doslova revoluci v hudbě. Vivaldimu se podařilo hudebně vyjádřit specifické zvuky venkova: zpěv ptáků, štěkání psů, bzučení much, déšť, bouři, výkřiky opilců, ale i ticho nad zasněženou krajinou a praskání ohně v krbu. Ke každému koncertu napsal báseň popisující scény ilustrované hudbou. Byly publikovány jako první čtyři koncerty ve sbírce dvanácti koncertů nazvané Il cimento dell’Armonia e dell’Inventione (op. 8) a vydány v Amsterodamu roku 1725. Dílo věnoval hraběti Václavu Morzinovi.

Ačkoliv byl knězem, existují náznaky toho, že právě v této době podlehl kouzlu benátské zpěvačky Anny Giraudové. Přinejmenším je patrné, že v tomto období jeho hudba má výrazně romantický nádech a je prokazatelné, že tehdy své árie upravoval tak, aby vynikly hlasové přednosti zpěvačky.

Na vrcholu své kariéry dostával Vivaldi objednávky ze šlechtických a královských dvorů celé Evropy. Např. svatební kantáta Gloria e Imeneo (RV 687) byla psána ke svatbě francouzského krále Ludvíka XV. a cyklus koncertů La Cetra (op. 9) byl věnován rakouskému císaři Karlu VI. Karel VI. jej vůbec velmi obdivoval, jmenoval ho rytířem a odměnil zlatou medailí. V roce 1730 Vivaldi na oplátku přijel do Vídně a do Prahy a uvedl zde svou operu Farnace (RV 711).

Mezi přednosti Vivaldiho patřilo i to, že měl smysl i pro literární kvality libret a z nadprodukce plytkých příběhů dodávaných libretisty-řemeslníky si dovedl vybrat kvalitu. Jeho poslední opery zdobí jména vrcholných básníků a dramatiků té doby: Pietra Mestastasia a Carla Goldoniho.

Jako většina skladatelů té doby se na sklonku svého života dostal Vivaldi do finančních potíží. Měnící se vkus publika začal považovat Vivaldiho za staromódního. Vivaldi rozprodal své partitury za minimální ceny a přesunul se do Vídně, kde doufal ve větší uznání, neboť císař Karel VI. byl jeho velkým příznivcem. Skutečně se stal císařovým dvorním skladatelem, ale krátce po příjezdu do Vídně císař zemřel. Tato rána osudu zanechala skladatele bez ochránce a bez finančních prostředků. Prodával další rukopisy a zanedlouho po císařovi, 27. nebo 28. července 1741, zemřel. Byl pochován v prostém hrobě na nemocničním hřbitově ve Vídni. Často uváděná informace, že mladý Josef Haydn zkomponoval pro Vivaldiho pohřební sbor, se ukázala být mylná. Na téměř 200 let upadla hudba Antonia Vivaldiho v zapomnění.

Hrob Antonia Vivaldiho byl později přenesen ke chrámu Karlskirche. Na místě posledního pobytu skladatele stojí dnes hotel Sacher.

Vivaldiho hudba byla v Čechách už za jeho života nesmírně populární. Mezi lety 1726 až 1736 bylo ve šlechtickém divadle hraběte Františka Antonína Šporka v Praze Na Poříčí provedeno šest Vivaldiho oper, z toho dvě premiéry. Protože v té době byl už Vivaldi evropsky proslulým skladatelem a cestoval zvláště na nová uvedení svých děl, žil zřejmě tehdy delší dobu v Praze. Opery uvedl na českou scénu impresário Šporkova divadla Antonio Denzia, který byl i v Itálii znám jako libretista a hudební skladatel a v Benátkách vedl operní společnost, pro kterou Vivaldi najímal zpěváky a obstarával operní novinky.

V českých archivech je dochováno mnoho unikátních zápisů jeho děl. Některé byly také napsány přímo na objednávku českých šlechticů: např. loutnové skladby pro hraběte Vrtbu. Hraběti Václavovi z Morzinů je dokonce dedikováno Vivaldiho nejslavnější dílo Il cimento dell’armonia e dell’inventione (Souboj harmonie s invencí – op. 8), které obsahuje slavné koncerty Čtvero ročních období. Antonio Vivaldi sám řídil Morzinovu kapelu při koncertech v Itálii. Palác rodu Morzinů stojí dodnes v horní části Malostranského náměstí v Praze (č. 5).

Velký vliv měl Vivaldi i na tvorbu českých skladatelů té doby, např. na Bohuslava Matěje Černohorského.

Většina Vivaldiho děl byla znovuobjevena až v první polovině 20. století v Turíně a v Janově a byla publikována v průběhu druhé poloviny století. Vivaldiho hudba je formálně pevně zakotvena v barokní tradici, ale velmi vynalézavá v harmonických kontrastech, strhujících rytmech a neopakovatelné melodice. Nadto se Vivaldi nesnažil jen vyhovět akademickým požadavkům doby a skládat pro hrstku intelektuálů, ale svou hudbu komponoval cílevědomě tak, aby byla blízká nejširším vrstvám posluchačů. Z jeho hudby čiší potěšení z komponování a radost ze života, která se přenáší na posluchače. V tom tkví i dnešní popularita Vivaldiho skladeb.

Vivaldi je považován za jednoho z tvůrců, kteří stáli u přerodu barokní hudby v klasický styl. Velmi hluboce byl Vivaldiho koncerty a áriemi ovlivněn Johann Sebastian Bach. Zřetelné stopy nacházíme v Janových pašijích, Matoušových pašijích a četných kantátách. Bach upravil řadu Vivaldiho houslových koncertů pro cembalo a orchestr včetně nejznámějšího Koncertu pro čtyři housle a violoncello (RV 580). V této souvislosti je nutno poznamenat, že v tehdejší době se autorství nebralo tak vážně jako dnes. Dílo se prakticky ihned po prvním provedení stávalo veřejným majetkem a bývalo hráno v nejroztodivnějších nástrojových obsazeních (jak kdo měl co k dispozici) bez ohledu na původní záměr autora.

Na renesanci Vivaldiho díla má významnou zásluhu proslulý houslista Fritz Kreisler, který na počátku 20. století slavil úspěchy s Vivaldiho houslovým koncertem. Ironií osudu je, že právě tento koncert nebyl ve skutečnosti Vivaldiho dílem, ale šlo o dobový plagiát. Nicméně jeho provedení probudilo zájem o další Vivaldiho díla. Vynikající práci na tomto poli odvedl francouzský hudební vědec Marc Pincherle, který započal se systematickým zpracování Vivaldiho pozůstalosti. Alfredo Casella v roce 1939 zorganizoval historický Vivaldiho týden, na kterém zazněla reprezentativní přehlídka objevených skladeb. V roce 1947 pak byl v Benátkách založen Vivaldiho ústav (Istituto Italiano Antonio Vivaldi), jehož uměleckým ředitelem se stal skladatel Gian Francesco Malipiero a hlavním úkolem objevování, publikování a provádění Vivaldiho děl.

 

 

Henry Purcell ( 10 Září 1659 – 21. Listopadu 1695), byl anglický hudební skladatel. Ačkoli jeho tvorba nese stylistické prvky italské a francouzské, převládá v Purcellově tvorbě odkaz jednoznačně anglické formy barokní hudby. Obecně je považován za jednoho z největších anglických skladatelů. K jeho stylu navazuje angličan Edward Elgar. Jeho vrstevník Jeremiah Clarke vytvořil známý pochod Prince of Dennmarch, který byl dlouhá léta neprávem připisován Purcellovi.

 

 

 

 Tomaso Giovanni Albinoni (8. června 1671, Benátky – 17. ledna 1751, Benátky) byl italský barokní skladatel. Zatímco byl slavný ve své době jako operní skladatel, je hlavně v dnešní době uznáván za instrumentální tvorbu, jako jsou např. koncerty.

 

             „Adagio g moll“ Vzbudilo pozornost Johanna Sebastiana Bacha, který napsal dvě fugy na Albinoniho témata (fuga v dur na téma Tomaso Albinoniho, BWV 950, fuga b moll na téma Tomaso Albinoniho, BWV 951) a také v často používaných cvičeních pro své žáky. Část Albinoniho práce byl ztracena v druhé světové válce při bombardování Drážďan a státní knihovny. Výsledkem je, že o jeho životě a hudbě víme velmi málo. Slavné Albinoniho „Adagio g moll" pro housle, smyčce a varhany je stále předmětem mnoha moderních úprav a nahrávek.

 

 

Wolfgang Amadeus Mozart, jméno podle křestního záznamu Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart (27. ledna 1756, Salzburg – 5. prosince 1791, Vídeň) byl klasicistní hudební skladatel a klavírní virtuos; geniální hudebník, který za svého života vytvořil 626 děl světského i duchovního charakteru – opery, symfonie, koncerty, komorní hudbu, mše a chorály.

Ve svém dětství koncertoval po celé Evropě. Poté, co opustil pozici dvorního skladatele v Salzburgu, nenalezl již přes svou proslulost stálé placené místo pro zajištění existence své rodiny. Nechtěl sloužit jako lokaj aristokratické společnosti a přál si zůstat svobodným umělcem. Mezi jeho nejproslulejší díla se řadí opery Figarova svatba a Don Giovanni a jeho poslední monumentální, i když nedokončený opus, zádušní mše Requiem d moll (KV 626). Pro mechanické varhany Mozart napsal technicky obtížnou Fantasii f moll (KV 608), která byla dokončena 8 března 1791.

 

 

 

                                  ČESKÁ BAROKNÍ A KLASICISTNÍ  TVORBA        

 

 

Jakub Jan Ryba (původně křtěn Jakub Šimon Jan R.; 26. října 1765 Přeštice8. dubna 1815 Voltuš u Rožmitálu pod Třemšínem), byl český hudební skladatel přelomu klasicismu a romantismu. Sbíral lidové písně a sepsal je do sborníků českých písní. Jeho nejslavnější, dodnes nejhranější a nejpopulárnější skladbou pro vánoční období je „Česká mše vánoční“. Ryba byl autorem celkem zhruba 1300 kompozic různého rozsahu a nejrůznějších forem, z nichž dalekosáhle převažovala duchovní hudba (součást katolické liturgie, na latinské, v malé míře také na české texty). Z tohoto předpokládaného počtu se jich dochovala jen část. Stylově vychází Rybova ranější tvorba z principů raného klasicismu s převahou homofonie. V průběhu času však klasicizující zaměření Rybovy hudby dále vyzrává a ve skladbách napsaných po roce 1800 se místy přibližuje až raně romantickému hudebnímu jazyku. Rybovi patří primát v kompozici umělé světské písně s klavírním doprovodem na české texty (12 českých písní, vyd. Praha 1800). Z mimoliturgické hudby je potřeba uvést několik orchestrálních kompozic (symfonie, kasace), komorní hudba (zejména smyčcových kvartetů), koncertů pro sólový nástroj s orchestrálním doprovodem a české písně a kantáty. Pozoruhodnou úroveň má hudba pro varhany (rukopisný sborník "Novae et liberatae cogitationes", 1798).

 

 

 

 

Jan Křtitel Vaňhal také Johann Baptist Wanhal či dokonce van Hall (12. května 1739, Nechanice20. srpna 1813, Vídeň) byl český hudební skladatel druhé poloviny 18. století.

 

V 18 letech nastoupil jako varhaník do zámeckého kostela v Opočně a později přešel do Hněvčevse jako varhaník a ředitel kůru. V roce 1760 se o jeho nadání dozvěděla majitelka panství Nechanice hraběnka Schafgotschová a vzala jej do Vídně, kde mu umožnila studium u předních hudebních pedagogů té doby. Vaňhal se během pěti let stal jedním ze známých hudebníků Vídně. Získal si oblibu ve šlechtických kruzích a baron Riesch mu umožnil dvouletý studijní pobyt v Itálii. V Benátkách poznal Christopha Willibalda Glucka. Jan Křtitel Vaňhal napsal za svého života přes 100 symfonií a stejný počet smyčcových kvartetů, 20 mší a množství dalších hudebních skladeb, z nichž jsou obzvláště ceněny instrumentální koncerty (flétnový, violový, varhanní).

 

  Regionální autor                             

Václav Karel Holan Rovenský (1644 v Rovensku pod Kamenicí (dnes Rovensko pod Troskami) – 27. února 1718 tamtéž) byl český hudební skladatel a varhaník, pracoval také jako učitel, kapelník a kameník. Nejprve působil jako varhaník v rovenském kostele, poté v Turnově. Po nějakém čase utekl vrchnosti do Prahy, kde působil od roku 1671 jako varhaník a kapelník při kostele na Vyšehradě. Ani zde nezůstal natrvalo, navštívil Itálii a vrátil se do svého rodného kraje, kde žil nějakou dobu jako poustevník na Valdštejně, poté od roku 1704 v Rovensku, kde pracoval jako amatérský kameník. Jeho největší příspěvek barokní hudbě bylo vytvoření kancionálu Capella regia musicalis – Kaple královská zpěvní vydaná v Praze roku 1693, kde část písní sám složil a napsal k nim text a část sebral. Václav Karel Holan Rovenský se narodil v Rovensku pod Troskami, v té době nazývané podle říčky pod Kamenicí na statku „Pod strání“ do rodiny nejspíše dosti zámožného rovenského rychtáře Jana Holana. Prvního vzdělání se mu dostalo od rektora Samuela Fidelia Kutnohorského a tamějšího varhaníka Václava Peregrina Turnovského. Další vzdělání se mu dostalo na gymnáziu při jičínské koleji. Od roku 1662 začal v Rovensku vyučovat hudbu (uváděn jako ludi magister) a v roce 1664 se stal varhaníkem u rovenského kostela sv. Václava na Týně. Na přechodnou dobu se stal varhaníkem v Turnově, ale po čase se vrátil do Rovenska. Když odešel následně v roce 1668 z Rovenska do Prahy, již to byl útěk z moci vrchnosti. O tři roky později se mu podařilo získat místo kapelníka a varhaníka na vyšehradském kolegiátním kostele sv. Petra a Pavla. Někdy před rokem 1693 navštívil Řím, aby se seznámil s italskou hudbou. Na konci 90. let se vrátil na Turnovsko a našel si zde útočiště na opuštěném hradě Valdštejn jako poustevník. Od roku 1704 se objevuje v Rovensku a pracoval jako kameník, dnes jsou známé jím vytesané sluneční hodiny a jiné kamenické prvky v rovenském kostele. Po své smrti byl v tomto kostele pohřben. Jeho skladatelské dílo se zaměřuje spíše na jednodušší líbeznou melodii než na složitější v baroku oblíbený kontrapunkt. Tiskem mu vyšly dvoje pašije. Jeho životní dílo je potom zpěvník Capella regia musicalis s předmluvou Jana Ignáce Dlouhoveského, obsahující jak Holanovy vlastní skladby, tak zejména sebrané písně jiného původu; autorství často nelze přesně určit. Pro toto dílo také sám vytvořil tři mědiryty, Narození Páně, Nejsvětější Trojice a Ukřižovaný.

 

 

 

Regionální autor

Jiří Ignác Linek (Linka) (21. ledna 1725, Bakov nad Jizerou30. prosince 1791 Bakov nad Jizerou byl český kantor a hudební skladatel předklasického období.

 

Jiřík Ignác byl čtvrtý ze sedmi dětí městského radního, písaře a učitele v Bakově, Jiřího Linky. V matrice jsou oba vedeni jako Jiří Linka, ale skladatel sám své skladby podepisoval jako Linek. Základní hudební vzdělání získal v Mladé Boleslavi u místního varhaníka Červinky. V letech 1735 a 1736 studoval na piaristické koleji v Kosmonosích, kde byl jeho spolužákem Jiří Antonín Benda, později jeden z nejslavnějších českých skladatelů. Později pokračoval v hudebních studiích v Praze u proslulého českého skladatele a varhaníka Josefa Segera a v Sobotce u kantora Josefa Svobody. V roce 1747 vyhověl hrabě František Arnošt z Valdštejna jeho ponížené žádosti a jmenoval jej kantorem v Bakově. S tím byla spojena i funkce ředitele kůru v kostele sv. Bartoloměje. Brzy poté se oženil s Terezií Čapkovou z Jičína. Měl pět dětí a jeho hmotné poměry byly velice bídné. Aby uživil rodinu, sedlačil kromě kantořiny a správy kůru na malém hospodářství. Nepomohlo ani, když byl v roce 1759 jmenován prvním starším literátského kůru; tato funkce mu však alespoň umožňovala provádět vlastní skladby. Je dochována žádost, aby mu pro nouzi byla vyplácena část koled. Onemocněl těžkou tuberkulózou, které podlehl 30. prosince 1791. Zanechal po sobě významné hudební dílo, ale také dluh 30 zlatých a 88 krejcarů. Jiří Ignác Linek je typickým představitelem hudby českých kantorů předklasického období. Vzhledem k funkcím, které zastával, je většina jeho skladeb chrámového charakteru, je však také autorem dvou pastorálních symfonií a několika koncertů pro cembalo a orchestr. Jako skladatel byl velmi plodný. Jen v Národním museu je evidováno více než 230 jeho skladeb. Další rukopisy a dobové opisy jsou uloženy v Bakově, Brně, Turnově, Sloupu, ale dokonce i v Rožňavě, Trnavě a Vratislavi, což svědčí o tom, že jeho skladby byly ve své době velmi oblíbené. Patrně nejvýznamnějšími díly jsou jeho sepolkra, vokálně instrumentální skladby o umučení Krista, prováděné o velikonocích na Velký pátek (sepulchrum znamená Boží hrob). Tyto tři skladby (Oratorium o umučení Pána našeho Ježíše Krista, Symphonia o umučení Páně a Kriminalista nevinný) jsou nejrozsáhlejší oratorní skladby 18. století, psané na český text. Jsou pozoruhodné i po formální stránce. Velké dacapové árie (ABA) jsou uváděny prokomponovaným recitativem a instrumentální předehrou. Sbor se uplatňuje výhradně v závěru skladby. Katalog Linkových skladeb se pokusil sestavit Josef Horčička (18701939). Není zdaleka úplný, ale najdeme v něm 41 mší, 9 rekviem, 27 offertorií, 76 litanií, asi 30 pastorel a mnoho dalších rozmanitých skladeb. Dnes je Jiří Ignác Linek znám zejména jako autor vánoční chrámové hudby. Jeho pastorely Dobrou noc Ježíšku, Narodil se Kristus Pán (s citací stejnojmenné koledy) a vánoční mše jsou neodmyslitelnou součástí českých vánoc.

 

 

Jan Zach (26. listopad 1713, Dehtáry24. květen 1773, Ellwangen) byl český hudební skladatel, varhaník a houslista, pravděpodobně žák Bohuslava Matěje Černohorského. Objev nového data Zachova narození jej přiřadil ke generaci českých předklasických skladatelů. Roku 1737 se neúspěšně ucházel o místo hudebního ředitele v katedrále sv. Víta v Praze. Roku 1745 Prahu opustil a stal se kapelníkem v Mohuči kde nastoupil po českém předchůdci Janu Ondráčkovi. Toto místo ztratil roku 1750 avšak na dvoře v Mohuči zůstal po dalších šest let. Od roku 1756 neměl stálé zaměstnání a živil se na svých cestách po Evropě - navštívil zejména Itálii, Německo a Rakousko kde prodával své skladby. Jeho první skladby nesou charakteristiky barokního stylu, později však skládal více v duchu nově vznikajícího období klasicistní hudby.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Regionální autor

 Jan Křtitel Kuchař (5. března 1751 Choteč - 18. února 1829 Praha) byl český varhaník, cembalista a hudební skladatel.

 

Brzy po narození se Kuchařovi rodiče přestěhovali do Mlázovic, kde pak prožil dětství. Základy hudby získal Kuchař ve Vrchlabí u varhaníka Alexe Tháma. Později studoval na jezuitských gymnáziích v Hradci Králové a v Jičíně. Byl žákem varhaníka Josefa Segera. Od roku 1772 působil jako varhaník v kostele sv. Jindřicha v Praze. Začal také vyučovat hudbu v pražských šlechtických rodinách, mj. v rodině Hartigů, Buquoyů a Příchovských. Kuchař byl mezi prvními, kdo pochopil génia Mozartovy hudby a začal ji propagovat. V roce 1786 pravděpodobně hrál ve Stavovském divadle při premiéře Figarovy svatby a v lednu roku 1787 se s Mozartem při jeho návštěvě Prahy seznámil. 28. října téhož roku hrál spolu s Mozartem na cembalo v premiérovém provedení Dona Giovanniho. Z obou oper Kuchař sepsal klavírní výtah, stejně jako z opery Così fan tutte.

V roce 1790 Kuchař odešel z kostela sv. Jindřicha poté, co byl jmenován varhaníkem ve strahovském klášteře v kostele Nanebevzetí Panny Marie; začal také vystupovat na samostatných koncertech. Vliv W. A. Mozarta, který předtím roku 1787 na strahovské varhany improvizoval, se projevil i v Kuchařově hudbě. Stejně jako Mozart v roce 1785 v Rakousku, tak i Kuchař vstoupil brzy do zednářské lóže a to do nejstarší pražské "U tří korunních hwězd a u poctiwosti w jitru Prahy". Členy této Lóže byl však také např. operní pěvec a šéf italské opery v Praze Pasqual Bondini, nebo skladatel a skvělý klavírista, hudební pedagog František Xaver Dušek, který ve své vile na Bertramce Mozarta opakovaně hostil společně se svou ženou, operní pěvkyní Josefínou Duškovou. Jak vyplývá z nedávno objevené korespondence, operu Don Giovanni napsal Mozart vyloženě na objednávku a po lobbingu jmenovaných pražských hudebníků - zednářů. Všichni tito jmenovaní se pak také na představeních Mozartových oper v Praze přímo podíleli. Od roku 1791 vystupoval Kuchař jako cemballista Pražské operní společnosti. 6. září 1791 pravděpodobně účinkoval při premiéře Mozartovy opery La clemenza di Tito. V tomto období složil řadu varhanních a chrámových skladeb, zejména pro strahovský kůr. K nejvýznamnějším Kuchařovým dílům patří dva varhanní koncerty, koncertní fantazie, fugy, toccaty aj.

 

Regionální autor

Antonín František Bečvařovský (psán také Antonín Felix Beczwarzowsky, Betschwarzovsky aj.) (9. dubna 1754, Mladá Boleslav – 15. května 1823, Berlín), byl český hudební skladatel.

Studoval na piaristickém  gymnáziu v Kosmonosích. V hudbě byl žákem Jana Křtitele Kuchaře. Nejprve byl varhaníkem v kostele sv. Jakuba v Praze. V roce 1779 odešel do Německa a stal se varhaníkem katedrály v Braunschweigu. Kolem roku 1787 získal místo kapelníka na dvoře vévody Ferdinanda von Braunschweig-Wolfenbüttel. Později působil v Bamberku a od roku 1800 již trvale v Berlíně, kde také 15. května 1823 zemřel.

Jeho rozsáhlá tvorba stojí na pomezí klasicismu a romantismu. Přestože většinu svého života prožil v německém prostředí, zůstaly, zejména v jeho klavírních koncertech, patrné znaky české melodiky.

Komponoval zejména pro klavír, varhany a komorní soubory s klavírem (četná tria). Oblíbené byly zejména jeho písně na texty Goetha, Friedricha Schillera, Christiana Körnera a klavírní koncerty. Písně pro svou emocionální působivost a koncerty pro svou virtuozitu, která umožňovala sólistům předvést svou techniku. Jeho skladby byly vydávány předními evropskými hudebními vydavatelstvími.

Byl vynikající hudební pedagog. Dodnes je živá jeho instruktivní literatura (prstová cvičení, etudy, sonatiny).

 

 Regionální autor

Josef Seger (celým jménem Josef Ferdinand Norbert Seger, příjmení také Seeger nebo Seegr) (21. březen 1716 Řepín22. duben, 1782 Praha) byl český hudební skladatel, houslista a varhaník.

 

Byl žákem B. M. Černohorského; živil se jako zpěvák a houslista působící v různých pražských kostelech. Roku 1741 získal místo varhaníka v Týnském chrámu, roku 1745 pak v Křížovnickém kostele. Jeho nejvýznamnějšími žáky byli Jan Antonín Koželuh, Josef Mysliveček, Jan Křtitel Kuchař a Karel Blažej Kopřiva. Roku 1781 se ucházel o místo varhaníka ve Vídni avšak zemřel dříve, než mohl na místo nastoupit. Seger byl výjimečně plodný skladatel. Složil několik stovek varhanních děl (preludií, toccat a fug), mší, motet, žalmů a modliteb. Jeho díla upadla částečně v zapomnění během období klasické hudby a romantismu, byla však znovuobjevena počátkem 20. století.

 

Regionální autor

Václav Kalous, řádovým jménem Simon a Scto Bartholomaeo (24. ledna 1715, Solnice – 22. července 1786, Rychnov nad Kněžnou) byl český piarista a skladatel chrámové hudby.

Jeho otec byl venkovský kantor. Vzhledem k tomu, že se roku 1736 stal novicem u piaristů v Lipníku nad Bečvou, studoval patrně nejprve na piaristickém gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou. Při přijetí do řádu přijal řádové jméno Simon a Scto Bartholomaeo. Nejprve byl učitelem a varhaníkem ve Strážnici. Po roce odešel do Rakouska, kde působil ve stejných funkcích ve Vidni a v Hornu. Zde také dokončil svá studia teologie.

Na Moravu se vrátil v roce 1745 a stal se učitelem a regenschorim v Mikulově. Od roku 1747 působil v Kosmonosích. Mezi jeho významné žáky patřili František Xaver Brixi a Fortunát Durych. Ve dvouletých intervalech učil dále na piaristických gymnáziích v Lipníku nad Bečvou a Benešově. V Benešově byl jmenován profesorem a dostal za povinnost organizovat divadelní činnost žáků ústavu. Žáci poslední třídy benešovského gymnázia hráli pod jeho vedením divadelní hry, které Simon sám napsal a patrně k nim komponoval i scénickou hudbu.

V roce 1752 získal piaristický řád povolení působit v Praze a Kalous byl mezi prvními sedmi řeholníky, kteří byli vysláni do nového působiště. V Praze zůstal čtyři roky a kromě pedagogické a skladatelské činnosti se zde věnoval i studiu hebrejštiny. Po krátké zastávce v Kosmonosích působil další dva roky na gymnáziu ve Slaném. Kromě toho byl samozřejmě varhaníkem, ředitelem kůru. Dále vystřídal Kroměříž, znovu Strážnici a Litomyšl.

Roku 1773 byl přeložen do svého posledního působiště, piaristického kláštera v Rychnově nad Kněžnou. Byl zde prefektem latinských škol. V důsledku tereziánských a josefínských reforem bylo gymnázium v roce 1783 zrušeno. Kalous pak učil na německé normálce a věnoval se kazatelské a nábožensko-vychovné činnosti. V roce 1786, byl řád vypovězen i z rychnovského kláštera. Odchodu mnichů z kláštera, se však skladatel již nedožil. Po záchvatu mrtvice zemřel 22. července 1786 v rychnovské koleji.

Skladby komponované v Rychnově bohužel nejspíše shořely během požáru kostela a koleje v roce 1798.

Václav Kalous je jeden z nejplodnějších českých skladatelů chrámové hudby 18. století. Jeho skladby se dochovaly nejen v místech kde působil, ale jejich opisy byly nalezeny v mnoha českých a moravských kostelích. Dochovalo se okolo stovky skladeb: 27 mší, 11 Regina coeli, 5 Salve regina, 44 offertorií, 8 litani, 4 Stationes Theophorica, Affectus erga Christum in sepulcro (sepolkro) a řada menších chrámových skladeb. Byl znám i jako znamenitý hudební pedagog, který vychoval řadu vynikajících hudebníků.

 

 Regionální autor

Bohuslav Matěj Černohorský (16. února 1684 v Nymburku - 1. července 1742 ve Štýrském Hradci) byl český hudební skladatel, kněz, varhaník a hudební pedagog, reprezentující období kulminace české barokní hudby, který se současně stal svými postupy jedním z předchůdců období hudebního klasicismu. Vrcholná úroveň polyfonie, svébytné pojetí melodiky a rytmiky a pedagogická činnost a celkový vliv jeho díla na další generace skladatelů z něj činí ojedinělou osobnost vrcholného období českého hudebního baroka. Základní hudební vzdělání získal od svého otce. Během studií na pražské Karlově univerzitě, kde studoval filozofii a teologii prohloubil si zde i své praktické a teoretické hudební znalosti. Krátce po získání titulu bakaláře vstoupil do františkánského řádu a nějaký čas působil v konventu Svatého Jakuba v Praze. V roce 1708 byl vysvěcen na kněze. Roku 1710 odešel do Itálie, kde jej vrchní představitel řádu v Římě jmenoval hlavním varhaníkem basiliky sv. Františka v Assisi. Černohorský později působil v Padově. Zkušenosti z této návštěvy pravděpodobně zužitkoval v druhé verzi svého nejlepšího díla, velikonoční dvousborové antifony „Regina coeli“ (Raduj se, nebes královno). Tato skladba pro soprán, violoncello a varhany má formu koncertantní kantáty. V assiském konventu se chová autograf Regina Coeli (skladba složena v roce 1712), v níž dosáhl mistrovství polyfonní práce. K dalším vrcholným skladbám Černohorského a české polyfonie vůbec se řadí offertorium Laudetur Jesus Christus pro soprán, alt, tenor a bas s doprovodem houslí, violy, trubek a varhan. Dvě jeho mše dokazují jeho velkou potenci ve skladbě cyklických hudebních forem. Jinak se ovšem z jeho děl mnoho nezachovalo. Kromě vokální tvorby napsal Černohorský několik hudebně velmi cenných varhanních skladeb. Upoutává v nich zpěvná melodika a opět dokonalá polyfonie, která reprezentuje vrchol této hudební formy v Čechách. Četné záznamy skladatelových prací podlehly za dosud neobjasněných okolností zkáze, avšak i z torza díla se on sám jeví jako ojedinělá skladatelská osobnost období českého hudebního baroka.V roce 1720 se vrátil do Prahy, kde pokračoval ve své skladatelské a pedagogické činnosti - byl např. učitelem dalšího významného českého skladatele Františka Ignáce Tůmy. Od roku 1731 působil opět v Padově, na sklonku roku 1741 se pro zhoršující se zdravotní stav rozhodl vrátit se do Čech, během své cesty však onemocněl a zemřel v únoru 1742 ve Štýrském Hradci.

 

 

Leopold Koželuh (rodným jménem Jan Antonín Koželuh) (26. červen 1747  – 7. květen 1818 ) byl český hudební skladatel a pedagog.

Narodil se ve Velvarech se jménem Jan Antonín v rodině ševce Antonína Bartoloměje Koželuha. Skladatel Jan Antonín Koželuh byl jeho bratranec a po nějakou dobu ho vyučoval hudbě. Jeho dcerou byla Kateřina Koželuhová, která se později stala pianistkou. Roku 1774, aby zabránil nedorozuměním a záměnám se svým bratrancem, si změnil křestní jméno na Leopold; toto jméno si vybral podle císaře Leopolda II., k jehož korunovaci českým králem v katedrále sv. Víta 6. září 1791 Koželuh složil slavnostní kantátu. K jeho učitelům hudby v 70. létech 18. století patřil i František Xaver Dušek, který jej učil kompozici.

Jeho prvním opusem je baletní hudba z roku 1771 která byla provedena v Praze. Podobných skladeb v následujících letech složil 25. Roku 1778 se odstěhoval do Vídně; zde byl pravděpodobně krátce jeho učitelem Johann Georg Albrechtsberger. Od roku 1784 ve Vídni provozoval vlastní hudební nakladatelství.

Ve Vídni se Koželuh zařadil mezi nejznámější pianisty a na císařském dvoře se mu podařilo získat místo učitele hudby arcivévodkyně Marie Alžběty, dcery Marie Terezie. V roce 1781 se uvolnilo místo v Salzburku po odchodu W. A. Mozarta a Koželuh dostal nabídku toto místo převzít avšak odmítl. Podobně jako Mozart, vstoupil Koželuh okolo roku 1790 ve Vídni do zednářské lóže. Roku 1792, když Mozart zemřel, přijal nabídku stát se po něm dvorním skladatelem v Praze.

Koželuhovo dílo se setkalo s ohlasem po celé Evropě již během jeho života; v posledních letech života se však ani on nevyhnul kritice. Bylo mu vytýkáno, že tvoří příliš mnoho, k jeho kritikům se přiřadili i Mozart a Beethoven. Řada jeho skladeb nese znaky hudebního romantismu, některá díla však jsou záměrně konzervativní, což dokládá například označení „triová sonáta“ které Koželuh používal pro klavírní tria.

Koželuhovým nástupcem ve Vídni se stal František Kramář.Do dnešní doby se dochovaly asi čtyři stovky Koželuhových skladeb. Patří k nim mj. asi třicet symfonií a 22 klavírních koncertů včetně jednoho koncertu pro čtyřruční klavír, nesporně jednoho z nejlepších děl tohoto poměrně vzácného druhu. Komorní hudbu zastupují dva koncerty pro klarinet, 24 houslových sonát, 63 klavírní tria a šest smyčcových kvartetů. Z dalších skladeb jsou známa dvě oratoria (Mojžíš v Egyptě), devět kantát a rozmanitá církevní díla, opery (Gustav Wasa - okolo r. 1792), baletní hudba a lovecké fanfáry.

 Regionální autor

František Xaver Brixi (2. ledna 173214. října 1771) byl český hudební skladatel, který patří mezi nejvýznamnější české skladatele působící v 18. století v našich zemích. Stylově se svou tvorbou řadí k hudebnímu předklasicismu a ranému klasicismu. Svými kompozičními postupy velmi ovlivnil své současníky. Jeho díla lze nalézt téměř v každé naší chrámové či zámecké sbírce historických hudebnin a setkáme se s nimi i v mnoha zahraničních fondech.

 

Byl synem proslulého pražského varhaníka Šimona Brixiho (1693–1735) a jeho ženy Barbory rozené Fialkové, dcery bohatého měšťana v Benátkách nad Jizerou. Vystudoval hudebně zaměřené piaristické gymnázium v Kosmonosích (17441748). Po jeho ukončení působil v několika pražských chrámech jako varhaník (v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně, předtím u sv. Havla na Starém Městě a v dnes již zaniklém kostele Panny Marie na Louži, který stával na dnešním Mariánském náměstí). Mezi uznávané skladatele se zařadil velmi záhy, o čemž svědčí četné skladby, prováděné v letech 17581771 na každoročních svatojánských slavnostech, pořádaných na lodích poblíž Karlova mostu. Dá se říci, že doma ve své době zcela dominoval. Roku 1759 se stal kapelníkem katedrály sv.Víta. Tuto, v tehdejších dobách snad nejvýznamnější funkci v pražském hudebním životě zastával až do své smrti. Protože jeho předchůdce ve funkci, kapelník a skladatel Jan František Novák (1697–1771) byl ještě naživu – penzionován byl ze zdravotních důvodů – a Novákova penze odčerpávala z Brixiho platu mandatorně 100 zlatých ročně, Brixi rozdíl dorovnával účinkováním v kostele benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Pro toto místo vznikly proslulé Brixiho koncerty pro varhany a orchestr. Brixiho umělecký věhlas pronikl velmi brzy i do zahraničí. V Polsku, Rakousku i na západě Německa patřil v sedmdesátých a osmdesátých letech k nejhranějším autorům chrámové hudby. Mnichovští jezuité od něho několik let objednávali hudbu k duchovním dramatům. 167 jeho děl je dodnes v opisech zachováno v klášteře cisterciáků v Ottobeurenu. Nikdy nebyl ženatý a neměl děti. Žil v dnešní Thunovské ulici na Malé Straně. Zemřel poměrně mlád, patrně na tuberkulózu v Nemocnici u milosrdných bratří na Františku. Jeho ostatky spočinuly na nemocničním hřbitově u kostela sv. Šimona a Judy. Ačkoli žil ještě v době baroka, jeho hudba je předzvěstí klasicismu – v jeho skladbách se objevují nové prvky: projasněnost výrazu, svěží rytmické cítění a promyšlenost stavby, tedy postupy typické pro klasicistní hudbu. V tom také tkví jeho největší objevitelský přínos a význam. Brixi hojně uplatňoval synkopy a trioly a stálým kombinováním nejrůznějších rytmických útvarů, nepravidelnostmi a přesahy se vyhýbal jednotvárnosti, do které upadalo mnoho jeho současníků. Ty převyšoval i složitější harmonií a pestrostí formálního členění. Jeho skladby jsou plny vnitřního napětí, které jim dodával důrazem na hudební výraz skladby, což v té době rozhodně nebylo běžné. Brixi za svůj život zkomponoval obrovské množství skladeb (kolem 500). Jedná se převážně o církevní hudbu (přes sto mší a dalších téměř 300 skladeb včetně oratorií, smutečních mší, litanií, varhanních skladeb, koncertů ad.). V českých zemích a mnoha zemích Evropy patřily Brixiho skladby po celou druhou polovinu 18. století k nejhranějším.

 ----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Karel Blažej Kopřiva (9. února 1756 Cítoliby – 15. května 1785 tamtéž) byl český hudební skladatel, varhaník a regenschori.

Jednalo se o jedno z 11 dětí hudebního skladatele Václava Jana Kopřivy. Patřil mezi významné žáky známého skladatele a varhaníka Josefa Segera. Od mládí trpěl tuberkulózou. Celý svůj život působil v Cítolibech. Během svého života složil celkem 12 symfonií (do dnešních dob se nedochovaly), osm varhanních koncertů (do dnešních dob se dochoval pouze jeden jediný). Dále složil řadu drobnějších skladeb převážně z oblasti církevní hudby – jednalo se o mše, rekviem, ofertoria, moteta, árie, varhanní preludia, fugy.

 

 Regionální autor

Jiří Antonín Benda (30. června 1722, Staré Benátky6. listopadu 1795, Bad Köstritz, Sasko) byl významný český skladatel období klasicismu.

Studoval u piaristů v Kosmonosích a u jezuitů v Jičíně. V obou kolejích se tradičně pěstovala hudba a Benda si odtud odnesl též znalost působivého řečnického projevu a zásad správné deklamace, což velmi ovlivnilo jeho hudební zaměření. V roce 1742 se odstěhoval do Berlína, kam byl pozván i s rodiči pruským králem Friedrichem II., jenž byl obdivovatelem jeho bratra, skladatele a houslového virtuóza Františka Bendy. Roku 1750 se Jiří Antonín stal rovněž kapelníkem a to u durynského vévody Friedricha v Gotě. Krátce byl ředitelem hudby hamburského divadla. V roce 1781 navštívil Paříž, kde měla premiéru jeho opera Romeo a Julie. V Německu pobýval až do roku 1778, kdy se pokusil získat ve Vídni místo kapelníka u německé opery, kterou chtěl zřídit Josef II. Vkusu vídeňského publika však nevyhověl a roztrpčen neúspěchem rezignoval na skladatelskou dráhu a zbytek života strávil putováním z místa na místo a věnoval se plně filosofickým úvahám. Není bez zajímavosti, že byl členem zednářské lóže. Význam Jiřího Antonína Bendy spočívá především v oboru melodramu, kterého byl zakladatelem. Zvláště jeho první díla Ariadna na Naxu a Medea reprezentují tuto hudební formu. Myšlenku střídání hudby a mluveného slova přejal od J. J. Rousseaua, prakticky i umělecky ji však uvedl v život. Rousseau chtěl ovšem hudbou vytvářet podklad pro pohybovou stránku hercova projevu, Bendovým základním požadavkem byla dramatická pravdivost – chtěl vytvořit nové hudební drama. V nejrozšířenější hudebně dramatické formaci té doby – italské opeře – dominovala hudba a všechny ostatní složky se jí podřizovaly. Průkopníci nových uměleckých snah usilovali o vývoj směrem k větší životnosti, k realismu. Benda vykonal na této cestě nejradikálnější krok. Spojil hudbu a slovo takovým způsobem, aby byla slovu v největší možné míře uchována jeho sdělovací schopnost. Hudba se tím ovšem ocitla v postavení podřízené složky, jejímž hlavním úkolem bylo podporovat dramatický účin textu. Své kompoziční zkušenosti z dramatické oblasti přenášel Benda i do děl instrumentálních, skládal především symfonie (30), cembalové koncerty, kantáty (přes 100), komorní skladby, opery, klavírní sonáty a scénickou hudbu.

 

 

                     EVROPSKÁ   TVORBA  AUTORŮ  19. STOLETÍ.

 

Léon Boëllmann (25. září 1862 – 11. října 1897) byl francouzský skladatel alsaského původu. Pro varhany napsal jen málo skadeb. Nejznámějším dílem je Suite gothique, op.25 (1895), která je posluchačsky velmi oblíbená, zejména její dramatická závěrečná Toccata. Boëllmann se narodil v Ensisheimemu, Haut-Rhin, jako syn lékárníka. V roce 1871, v devíti letech vstoupil na École de Musique Classique et Religieuse (Niedermeyer L'École) v Paříži, kde studoval pod vedením Gustava Lefèvra a Eugène Gigouta. Boëllmann byl vynikají v hře na klavír, varhany, velice dobře zvládl kompozici a kontrapunkt či fugu.V šestnácti letech svého profesionálního života Boëllmann složil asi 160 kusů všech žánrů té doby. Zůstává věrný stylu C. Francka a byl obdivovatelem Saint-Saënse. Boëllmann vykazuje romantickou zvukovost v rámci tehdejšího estetického ducha. Varhany ve Francii v této době jsou pozoruhodně zvukově disponovány. Závěrečná Toccata z Gotické suity je mírně technicky obtížná, ale nese velmi brilantní efekt. V dramatickém tématu a rytmickém důrazu tvoří Boëllmann efektivitu skladby. Jeho druhou, téměř nehranou suitou pro varhany je Deuxième suite, Op. 27 (1896). Dále napsal také moteta a písně, skladby pro klavír, symfonie, díla pro violoncello a orchestr a varhany a orchestr, Sonáta (věnováno Julesu Delsartovi) a další komorní díla.

 

 

Félix Alexandre Guilmant (12. března 1837 – 29. března 1911) byl francouzský varhaník a skladatel. Guilmant se narodil v Boulogne-sur-Mer. Studoval u svého otce, později u belgického mistra Jacques Nicolas Lemmense. Stal se učitelem a varhaníkem v rodném městě. V roce 1871 byl jmenován varhaníkem v la Trinité  kostele v Paříži a tuto pozici zastával po dobu 30 let. Od té doby si Guilmant vybudoval kariéru jako virtuos, vystupoval na koncertech ve Spojených státech (byl prvním francouzským varhaníkem na turné) a v Kanadě, stejně jako v Evropě, velmi často návštěvoval Anglii. K jeho americkým úspěchům patří v roce 1904 série ne méně než 40 koncertů na největší varhany na světě v St. Louis, Philadelphia Wanamaker. Guilmant byl dokonalý a mimořádně plodný skladatel. Na rozdíl od Widora, který produkoval velké množství hudby ve všech hlavních žánrech, se Guilmant věnoval téměř výhradně dílům pro vlastní nástroje. Jeho varhanní tvorba zahrnuje: "L'organiste pratique", zveřejněné ve 12 dílech Osmnáct skladeb -  'Pièces Nouvelles"; a "L'Organiste liturgique", zveřejněné v 10 dílech. „Osm sonát pro varhany“ Guilmant koncipoval podle varhan Cavaillé-Coll La Trinité a proto mají symfonický  styl a formu, konkurují tak symfonické varhanní skladby Césara Francka a Varhanní symfonie Charles-Marie Widora.

 

 

 

Eugène Gigout (23. březen 1844 – 9. prosince 1925) byl francouzský varhaník a skladatel, který komponoval skladby pro jeho vlastní nástroj. Gigout se narodil v Nancy a zemřel v Paříži. Byl žákem Camille Saint-Saënse, působil jako varhaník kostela Saint-Augustin francouzského hlavního města po dobu 62 let. Byl proslulý jako učitel a varhaník, jako skladatel byl velmi plodný. Proslul také  jako improvizátor, založil vlastní hudební školu. Jeho synovcem byl Léon Boëllmann, francouzský hudební skladatel a varhaník. Kompozice  1890 – „10 pièces pour orgue“, mezi které patří proslulá Toccata h moll, která je nejznámější Gigoutovou skladbou, objevující se  často jako přídavek na varhanních recitálech. Další známou skladbou z „10 piéces pour orgue“, je Scherzo E dur. Jiným pozoruhodným dílem od Gigouta je „Grand chœur dialogué“, který pochází z roku 1881, a „Marche religieuse“.

 

 

 

 

Charles Camille Saint-Saëns ( 9 října 1835 – 16. prosince 1921) byl francouzský skladatel, varhaník, dirigent a klavírista éry romantismu. Proslavil se zejména pro známý „Karneval zvířat“, „Danse macabre“, „Samson a Dalila“ (opera), Klavírní koncert č. 2, Cellový koncert No. 1, „Havanaise“ a jeho symfonii č. 3 („Varhanní symfonie“). Saint-Saëns byl přítelem i nepřítelem některých z nejvýznamnějších hudebníků Evropy.

 

Saint-Saëns za svůj dlouhý život napsal stovky skladeb, napsal mnoho dramatických děl, včetně čtyř symfonických básní a třinácti oper, z nichž Samson et Dalila a symfonická báseň „Danse macabre“ patří mezi jeho nejslavnější díla. V roce 1886 napsal svou poslední symfonii, Symfonie č. 3,  zvaná „Varhanní“, která je velmi oblíbená mezi posluchači. Varhany symfonického zvuku zde zastupují monumentální  podporu orchestru, ve Francii Aristide Cavaillé-Coll, v té době ve světě velmi uzávaný varhanář, jehož nástroje dokazují ducha "velikášství" ve Francii na konci 19. století. Ve varhanním díle C. Saint-Saense vzniklo  „Sedm improvizací pro varhany“, op. 150. Saint-Saëns napsal také  „Šest preludií a fug pro varhany“, tři v op. 99 a tři v op. 109, z nichž op. 99, č. 3 ES dur se nejčastěji provádí.

 

 

 

François-Clément Théodore Dubois (24. srpna 1837 – 11. června 1924) byl francouzský skladatel, varhaník a hudební pedagog. Théodore Dubois se narodil v Rosnay v Marne. Studoval nejprve u Louise Fanart (sbormistr v Reims katedrále) a později na Pařížské konzervatoři pod vedením Ambroise Thomase. V roce 1868 se stal sbormistrem v kostele Madeleine a v roce 1871 převzal místo od Césara Francka jako sbormistr v baziliky Sainte-Clotilde. V roce 1877 se Dubois vrátil do kostela Madeleine po významném Camille Saint-Saënsovi jako varhaník zpět. Od roku 1871 vyučoval na Pařížské konzervatoři. Dubois byl ředitelem konzervatoře od 1896-1905. Ačkoliv napsal mnoho duchovních děl, Dubois měl značné naděje na úspěšnou kariéru v operní tvorbě. Duboisovo dílo zahrnuje také balety, oratoria a tři symfonie. Jeho nejznámějším dílem je oratorium „Les sept paroles du Christ“ ("Sedm posledních slov Ježíše Krista" - 1867). Jeho Toccata in G pro varhany vznikla v roce 1889.

 

 

 

 

Louis Victor Jules Vierne (8. října 1870 – 2. června 1937) byl francouzský varhaník a skladatel. Louis Vierne se narodil v Poitiers ve Francii, byl téměř slepý díky vrozené chorobě, ale v raném věku bylo u něho objeveno nevšední nadání pro hudbu.

 

 Od roku 1892 Vierne působil jako asistent varhaník Charles-Marie Widora při kostele Saint-Sulpice v Paříži. Vierne se poté se stal hlavním varhaníkem katedrály Notre-Dame de Paris, kde toto místo zastával od roku 1900 až do své smrti v roce 1937. Vierne utrpěl cévní mozkovou příhodu nebo srdeční infarkt ( podle očitých svědků, zprávy se liší) přičemž jeho 1750tý varhanní recitál v Notre-Dame de Paris večer 2. června 1937 zemřel po provedení části z „'Triptyque'“, op 58.

 Vierne byl považován za jednoho z největších hudebních improvisátorů své generace. Jeho harmonie byla romanticky velmi bohatá, ale ne sentimentální jako u jeho předchůde Césara Francka Jeho dílo pro varhany mimojiné zahrnuje šest symfonií, 24 Fantastických kusů, (které zahrnuje jeho slavné „Westminsterské zvony“) Existuje také několik komorních děl, (např. sonáty pro housle a violoncello, Klavírní kvintet a smyčcový kvartet) vokální a sborové dílo a Symfonie a moll pro orchestr.

 

 

César-Auguste-Jean-Guillaume-Hubert Franck (10. prosince 1822 – 8. listopadu 1890) byl hudební skladatel, klavírista, varhaník a učitel hudby, který působil v Paříži během svého tvůrčího života. Narodil se v Liège, v čem je nyní Belgie (třebaže v době jeho narození bylo v Nizozemsku). V tomto městě předváděl své první koncerty v roce 1834. Studoval soukromě v Paříži od roku 1835, kde k jeho učitelům patřil Anton Reicha. Získal si reputaci jako impozantní improvizátor, a cestoval ve Francii předvádět nové nástroje, Aristide Cavaillé-Coll. V roce 1858 se stal varhaníkem v Sainte-Clotilde, kde zůstal po zbytek svého života. Stal se profesorem na Pařížskou konzervatoři v roce 1872. Jeho žáky byli Vincent d'Indy, Ernest Chausson, Louis Vierne, Charles Tournemire, Guillaume Lekeu a Henri Duparc. Významná tvůrčí činnost přinesla tzv. "cyklickou formu“, kterou nejlépe dokládá jeho Symfonie d moll (1888). Jeho hudba je pozdně romantická, vykazuje velký vliv z Franze Liszta a Richarda Wagnera. Ve svých skladbách Franck ukázal talent a zálibu v časté, elegantní modulace. Franck měl obrovské ruce, schopné podržet dvanáct bílých kláves na klaviatuře, což dokládá i tvorba pro klávesové nástroje. Velkého významu a pověsti si Franck získal v Symfonii d moll (1886-1888), Symfonické variace pro klavír a orchestr (1885), Prelude, chorál a Fuga pro klavír sólo (1884), Sonáta pro housle a klavír A dur (1886), Klavírní kvintet f moll (1879) a symfonická báseň „Le Chasseur maudit“ (1883). Symfonie byla obzvláště obdivována a vlivná mezi mladší generací francouzských skladatelů a byl tím velmi zodpovědný za oživení francouzské symfonické tradice po letech poklesu. Jedním z jeho nejznámějších kratších kompozic je“Panis Angelicus“, který byl původně napsán pro tenor sólo s doprovodem varhan, ale tuto skladbu i později přeinstrumentoval. Jako varhaník byl obzvláště známý pro svou schopnost improvizace. Franck je mnohými považován za největšího skladatele varhanní hudby po Bachovi. Jeho díla patří mezi jedny z nejkrásnějších děl pro varhany pocházející z Francie za více než sto let. Položil tak základy pro styl francouzských symfonických varhan. Zejména jeho Grande Pièce Symphonique, (25 minut dlouhé dílo) připravil jakýsi námět pro Varhanní symfonie Charles-Marie Widora, Louis Vierna, a Marcela Duprého.

 

 

 

 

Lemmens Jacques-Nicolas  (3. ledna 1823 – 30. ledna 1881) byl varhaník a varhanní skladatel . Narodil se v Zoerle-Parwijs, poblíž Westerlo (Belgie). Lemmensi vzal vzor z François-Joseph Fétis, který vedl Lemmense jako hudebníka schopného obnovení varhanního umění v Belgii. Fétis ho poslal k Adolfu Friedrichu Hesse v Německu na studia hudby Johanna Sebastiana Bacha.V roce 1847 nastoupil Lemmens na Pařížskou konzervatoř. O rok později vydal své první dílo pro varhany -  "Deset improvizací v přísném stylu". V březnu 1849 byl jmenován učitelem varhan na královské konzervatoři v Brusel, ve věku pouze 26 let. Studovala u něho řada mladých hudebníků, včetně dvou významných Francouzů, Alexandre Guilmanta a Charles-Marie Widora. V roce 1852 ohromil publikum varhanními recitály v Saint Vincent de Paul, La Madeleine a sv Eustache v Paříži, se svou technikou. Zvláště důležitý byl jeho brilantní pedál. Zemřel v městě Zemst  (Belgie).

 

 

Jean-Baptiste Jules Grison, narozen 7. prosince 1842, Château-Porcien, Ardennes. Zemřel 19. června 1896 v Remeši. Byl francouzský hudební skladatel a varhaník. Jeho otec, Charles Rémi Grison byl také varhaník. Jules Grison studoval varhany u Étienne Roberta (1816-1896) a byl aktivní ve sboru katedrály v Remeši. V roce 1864 v 21 letech se zde stal varhaníkem až do své smrti. Byl znám jako koncertní umělec a improvizátor, podnikl několik turné ve Francii, Belgii a Anglii, kde se stal čestným členem Royal College of Organists v Londýně.

 

Albert Jean Charles-Marie Widor (21. února 1844 – 12. března 1937) byl francouzský varhaník, skladatel a pedagog. Widor se narodil v Lyonu, v rodině stavitelů varhan, zpočátku hudebníka otce François-Charlese Widora, titulárního varhaníka Saint-François-de od roku 1838 do roku 1889.

 

Francouzský varhanář Aristide Cavaillé-Coll, křísící varhanářství, byl přítelem Widorovy rodiny. Zřídil pro talentovaného mladého varhaníka studium v Bruselu v roce 1863. Po tomto období studia se Widor přestěhoval do Paříže, kde strávil do konce života. Ve věku 24 let byl jmenován asistentem Camille Saint-Saënse v Église de la Madeleine. V lednu 1870 byl Cavaillé-Collem, Camille Saint-Saënsem a Charles Gounodem byl 25 letý Widor  jmenován jako "prozatímní" varhaník Saint-Sulpice v Paříži (nejvíce prominentní pozice pro francouzského varhaníka). Varhany v St-Sulpice, postavené Cavaillé-Collem jako mistrovské dílo  mající velkolepé možnosti se staly inspirací Widora jako skladatele. Widor zůstal jako varhaník v St-Sulpice téměř 64 let, do konce roku 1933. Následoval jej v roce 1934 jeho bývalý student a asistent, Marcel Dupré. Widor napsal hudbu pro širokou škálu nástrojů a orchestr (některé z jeho písní pro zpěv a klavír jsou zvláště pozoruhodné). Dílo tvoří čtyřy opery a balet, ale pouze jeho varhanní tvorba je prováděna dodnes. Mezi ně patří: Deset varhanních symfonií, tři Symfonie pro orchestr, varhany, „Trois Nouvelles Pièces“, „Bach Memento“ (1925). Varhanní symfonie jsou jeho nejvýznamnější díla v repertoáru pro varhany.  Widor byl v čele oživení francouzské varhanní hudby, která se zhroutila během počátku devatenáctého století. Hlavním hybatelem v tomto oživení byl Aristide Cavaillé-Coll, který propagoval nové varhany, které byly stavěny v "symfonickém" stylu. Varhany barokní a klasického období byly navrženy tak, aby měly jasný a ostrý zvuk pro imitační kompoziční techniku. Cavaillé-Collovy nástroje měly mnohem teplejší zvuk, ideální pro homofonní styl psaní, který nyní převládal a obrovském množství, protkávající zabarvení nástroje. Tento nový styl varhan, s řadou možností skutečně orchestrální intonace a nebývalých schopností pro hladké crescendo a diminuendo, povzbudil u skladatelů možnost psát hudbu, která byla skutečně symfonického rozsahu. Tento trend nebyl omezena na Francii, ale odrazilo se toto umění i v Německu u nástrojů Eberhard Friedrich Walckera a v dílech Franze Liszta, Julius Reubkeho a Max Regera. Symfonie  Widor rozdělil do tří skupin. Tvoří první čtyři symfonie, op. 13 (1872). Představují Widorův ranný kompoziční styl. Widor později udělal revizi symfonií. Některé z těchto revizí byly poměrně rozsáhlé.  Symfonie op. 42 Widor ukazuje své mistrovství a upřesnění imitační techniky Cavaillé-Coll varhan, pro které byly tyto práce napsány. Pátá symfonie je známá slavnou závěrečnou Toccatou. Sedmé a osmé symfonie jsou nejdelší a nejméně prováděné. Devátá a desátá symfonie, zvaná "Gothique" (op. 70, 1895) a "Romane" (op. 73, 1900), jsou mnohem více introspektivní. Obě užívají tématický materiál: Symphonie Gothique používá Introit na Štědrý den "Puer natus est" ve třetí a čtvrté větě, zatímco Symphonie Romane je psán na velikoční téma použité v průběhu všech čtyř vět. Druhá věta Symphonie Gothique, nazvané "Andante sostenuto", je jedním z nejvíce milovaných kusů Widora. Nejznámější jednoho kusu je Widor pro varhany je závěrečná Toccata, z jeho Symfonie pro varhany č. 5, Toccata ze Symfonie č. 5 je první charakteristické dílo pro romantické francouzské varhany a sloužilo také jako vzor pro pozdější díla Boëllmanna, Muleta a Duprého.

 

 

 

Marco Enrico Bossi (25. dubna 1861, Salò – 20. února 1925) byl italský varhaník, skladatel, improvizátor a pedagog. Bossi se narodil do rodiny hudebníků v Salò, město v provincii Brescia (Lombardie). Jeho otec, Pietro, byl varhaníkem v katedrále Salò. Získal hudební vzdělání na Liceo Musicale v Bologni a milánské konzervatoři podvedením Francesco Sangalli (klavír), Amilcare Ponchielli (skladba) a Polibio Fumagalli (varhany).V roce 1881 se Bossi stal ředitelem hudby a varhaníkem katedrály Como. O devět let později, byl jmenován jako profesor varhan a harmonie na konzervatoři v Neapoli. Během své kariéry se Bossi účastnil četného množství Mezinárodních varhanních recitálů, které mu přinesl seznámení s kolegy, jako byli César Franck, Marcel Dupré, Alexandre Guilmant, Camille Saint-Saëns, Charles M. Courboin a Karl Straube. Bossi nečekaně zemřel na moři při návratu ze Spojených států 20. února 1925 a byl pohřben v Como. Marco Enrico Bossi napsal více než 150 děl pro různé obsazení (orchestrální díla, pět oper, oratoria, sborová a komorní hudba, díla pro klavír a varhany). Jeho katalog skladeb je stále do značné míry neznámý, kromě svých varhanních skladeb.

 

 

 

 

Jakob Ludwig Felix Mendelssohn Bartholdy (3. února 1809, Hamburk4. listopadu 1847, Lipsko) byl jeden z nejvýznamnějších německých romantických hudebních skladatelů.

 

Mendelssohn byl mimo hudby také vzdělaný v umění, literatuře, jazycích a filozofii. Hovořil anglicky, italsky a latinsky a zajímal se o klasickou literaturu. Mendelssohn byl hluboce ovlivněn hudbou J. S. Bacha. Jeho prateta Sarah Levy, rozená Itzigová, byla žákyně Bachova syna Wilhelma Friedemanna Bacha a podporovala vdovu po jeho dalším synovi, Carlu Philippu Emanuelu Bachovi. Za svůj život nashromáždila mnoho Bachových rukopisů. Jeho hudbu, která na přelomu 18. a 19. století upadla do relativního zapomnění, velice obdivoval Mendelssohnův učitel Zelter. V roce 1829 v Berlíně Mendelssohn za Zelterova přispění nazkoušel a dirigoval Bachovy Matoušovy pašije. Mimořádný úspěch tohoto představení (prvního od Bachovy smrti v roce 1750) byl důležitým krokem ke vzkříšení Bachovy hudby v Německu i v celé Evropě.

Mendelssohn se také zajímal o hudbu Franze Schuberta. 21. března 1839, více než deset let po autorově smrti, dirigoval v Lipsku premiéru jeho osmé symfonie. V průběhu 19. století se objevily pokusy redukovat Mendelssohnův příspěvek evropské hudbě. Tři roky po jeho smrti vydal Richard Wagner pamflet Das Judenthum in der Musik, kde kritizoval židovské skladatele včetně Mendelssohna (v německé veřejnosti tehdy sklidil jen minimální ohlas, později byl využit za nacistického režimu – tehdy byl často zdůrazňován Mendelssohnův židovský původ, hraní jeho skladeb bylo zakazováno a jeho sochy bořeny).

Mimo Německo dosáhl Mendelssohn obrovské popularity zvláště ve Velké Británii; dodnes zůstává oblíbeným autorem klasické hudby, velice často se hraje zejména jeho Houslový koncert e moll, Italská symfonie nebo již zmíněný Svatební pochod. Šest varhanních sonát vzniklo pro anglickou objednávku. Sonáta A dur vznikla ke svatbě sestry Fanny.

 

 

Joseph Gabriel Rheinberger (17. března 1839 ve Vaduzu, Lichtenštejnsko - 25. listopadu 1901 v Mnichově) byl původem lichtenštejnský a později německý hudební skladatel, klavírista, varhaník a hudební pedagog z období hudebního romantismu. Již ve dvanácti letech se stal žákem mnichovské konzervatoře, kde také později působil i jako profesor varhanní hry a skladby. Jeho dílo patří k vrcholům německého hudebního romantismu a čítá okolo 200 opusů. Rheinberger těží z vlivů Johannese Brahmse a skladatelů z dřívějších dob, Franze Schuberta a Johanna Sebastiana Bacha. Byl také ovlivněn malířstvím a literaturou (zejména v angličtině a němčině).V roce 1877 byl jmenován dirigentem, zodpovědným za hudbu v královské kapli. Později získal čestný titul Ph.D. od Ludwig Maximilian univerzity v Mnichově. Jeho díla tvoří Requiem a Stabat Mater. Jeho další práce zahrnuje několik oper, symfonií, komorní hudbu a chorály. Dnes je připomínán pro jeho komplikované a náročné varhanní skladby, patří mezi ně dva koncerty, 20 sonát, 22 trií, 12 meditací, 24 fughett a 36 sólových skladeb.

 

 

 

 

Johann Baptist Joseph Maximilian Reger (Max Reger) (narozen 19. března 1873 – 11. května 1916 v Lipsku (Německo) byl německý skladatel, varhaník, klavírista a dirigent.

 

Reger se narodil v roce 1873 v horním Falcku. Byl nesmírně produktivní jako skladatel. V roce 1905 byl jmenován jako nástupce J. G. Rheinbergera na Akademii der Tonkunst, ale rok později odstoupil, kvůli neshodám na konzervativní fakultě. Při působení v Karlsruhe Reger v roce 1907 získal místo  univerzitního hudebního ředitele a profesora na královské konzervatoři v Lipsku. V roce 1908 opustil místo hudebního ředitele univerzity.

Velkého významu získal Reger především díky jeho dílům pro varhany. Reger využívá ve své tvorbě protestantské chorály, přičem mu inspirací byl Johann Sebastian Bach, kterého uchovával ve veliké úctě. Reger využívá barokní formy a rozvíjí jej v romantickém duchu. Kromě toho Reger využívá  "chromatickou polyfonii". Jeho skladby nesou extrémní nároky na hráče po stránce pochopení kontrapunktu i technického zvládnutí a nastudování jeho skladeb. Nicméně jeho skladby revidoval a premiéroval Regerův blízký přítel a vynikající varhaník Karl Straube. M. Reger zemřel na selhání srdce v květnu 1916.

Phantasie und Fuge über  B. A. C. H op.46  (1900) věnoval Dr. J. Rheinbergrovi.

Pro Regera byl J. S. Bach otcem veškeré hudby a insignie jeho jména najdeme epressis verbis v této skladbě na více či méně skrytých místech. „B. A. C. H." – počátek a konec veškeré hudby, vyjadřuje Regerovu hlubokou úctu k J. S. Bachovi. Tento opus patří mezi autorova nejobtížnější díla.

----------------------------------------------------------------------------------------------

 

Johannes Brahms (7. května 1833, Hamburg3. dubna 1897, Vídeň) byl německý hudební skladatel, klavírista a dirigent z období romantismu. Brahms je často považován za posledního velkého skladatele klasické německé hudební tradice, která sahá přes Bethovena, Mozarta a Haydna až k Bachovi. Brahmsovou tvůrčí doménou byla komorní a symfonická hudba. Z klavírní tvorby se ujaly především Uherské tance (4 svazky, 1852 - 1869) a Valčíky (1865, další pod názvem Písně lásky 1874 i s vokálními party). Vysoce hodnotné jsou jeho 3 houslové a 2 violoncellové sonáty. Stěžejní význam mají jeho 4 symfonie (c moll, 1876, D dur, 1877, F dur, 1883 a e moll, 1885). Věhlas si získal i Houslový koncert psaný pro Joachima (D dur, 1878). Mezi hudební vrcholy jeho tvorby patří též Dvojkoncert pro housle a violoncello z roku 1887. Ve výčtu jeho nejdůležitějších děl nelze opomenout ani Německé rekviem (1868), jeho největší vokální dílo.

 

 

 

Robert Schumann (8. června 1810, Zwickau - 29. července 1856, Endenich) byl jeden z nejuznávanějších hudebních skladatelů 19. století. Je předním autorem polyfonní tvorby 19. století, neboť ve vedení vícehlasu výrazně vyniká.

 

Cyklus šesti fug na B. A. C. H op. 60 zkomponoval pro klavír se zavěšeným pedálem nebo varhany v roce 1845.

 

 

 

Ferenc (též Franz) Liszt (22. října 1811 (německy) Raiding / (maďarsky) Doborján, tehdy Uhersko, dnes Rakousko31. července 1886 Bayreuth, Německo) byl rakousko-uherský klavírní virtuóz a hudební skladatel.

 

Liszt byl jeden z nejznámějších klavírních virtuózů své doby a jeden z nejproduktivnějších hudebních skladatelů 19. století. V průběhu své skladatelské činnosti komponoval v různých stylech. Nejprve patřil mezi hlavní představitele romantismu. Svými symfonickými básněmi byl jedním z průkopníků programatické hudby. Jeho hlavní díla patří do tzv. novoněmeckého hudebního stylu. Liszt po sobě zanechal velmi rozsáhlé dílo, z něhož velká část je dosud živá a hraje se na koncertech. V mládí komponoval převážně pro klavír, po roce 1848 se zabýval spíše orchestrální tvorbou a ve stáří komponoval duchovní skladby. Liszt byl tvůrcem mnoha technických inovací v klavírní hře. Mnohé jeho skladby patří mezi nejnáročnější v klavírním repertoáru. Často používal ve svých dílech tematické obměny podobné variacím nebo pozdějšímu leitmotivu Richarda Wagnera. Je též brán jako tvůrce symfonické básně. Jeho první symfonická báseň se jmenuje Co slyšíme na horách. Styl jeho hry byl na svou dobu velmi převratný. Zatímco všichni dřívější klavíristé i jeho současníci, jako například Felix Mendelssohn-Bartholdy, hráli s rukama při klávesách a bez zbytečných pohybů, on ze svých koncertů udělal téměř divadelní představení. Začal nedbalou poklonou, zasedl ke klavíru a s rozmachem udeřil do nástroje. Mnoho klavíristů jeho stylem opovrhovalo, žádný ovšem nemohl popřít, že jeho virtuozita byla mimořádná a jeho muzikální cítění geniální. Jeho hudební talent je považován za jeden z největších v dějinách. Při svých koncertních cestách skládal také virtuózní transkripce na motivy jiných skladatelů. Tyto skladby však mají spíše historickou hodnotu. V pozdějším věku Liszt více experimentoval. Od stylu jeho předchozí tvorby se velmi odchylovaly například Atonální bagatela nebo skladba Nuages Gris (Šedé mraky).

Posluchačsky velmi oblíbenou skladbou pro varhany je Preludium a fuga na B- A- C- H. Zpracování čtyř písmen k Bachově poctě si Franz Liszt zvolil pro tuto skladbu v roce 1855. V této době vznikl ve varhanní literatuře tzv. symfonický styl, který právě autor využíval ve svých kompozicích. Lisztova díla bývají velmi rozsáhlá, i přes to jsou prováděna na menší romantické nástroje s méně obsáhou dispozicí.Franz Liszt do vývoje hudby zasáhl bezpochyby „vynálezem“ symfonické básně. DomyslelBeethovenovy tendence dát některým kompozicím poetický obsah (Pastorální symfonie, předehry Egmont, Coriolan, vybrané klavírní sonáty) a ovlivněn Berliozovou hudbou (Fantastická symfonie a další) vytvořil Liszt typ jednověté orchestrální kompozice, jejíž hudební obsah i stavba sledovaly nějaký mimohudební námět. Franz Liszt vytvořil celkem dvanáct symfonických básní, nejznámější a nejpopulárnější z nich je v pořadí třetí, dnes uváděná Preludia.

Toto dílo se nerodilo lehce, před definitivní verzí existovala v Lisztových náčrtnících několik podobkompozice s podobným námětem. Nakonec skladateli pomohla báseň Alphonse de Lamartina, která líčí průběh života jako řadu kontrastních epizod. Název Preludia symbolicky naznačuje myšlenku, že náš život je řada pouhých preludií k závěrečnému akordu, který „nasadí“ smrt. Průběh této symfonické básně obsahuje epizody pastorální, milostné, bojové, slavnostní. Hudebně klasicky vzdělaný Liszt si byl vědom, že stavba kompozice, řízená výhradně mimohudebním příběhem, může mít z čistě hudebního hlediska rozkladný účinek. Proto vytvářel melodický materiál symfonických básní z jednoho jádra. V případě Preludií jde o variantu motivu známého z Beethovenova posledního smyčcového kvartetu a označeného mnohoznačnou otázkou: „Musí to být?“.

 

 

 

Johann Christian Heinrich Rinck (18. února 1770 – 23. července 1846) byl německý skladatel a varhaník pozdní klasické a raně romantické éry. Rinck se narodil v Elgersburgu (Durynsko) a zemřel v Darmstadtu, ve věku 76 let. Studoval u Johanna Christiana Kittela (1732-1809), (žákem Johanna Sebastiana Bacha) a nakonec se stal kantorem na hudební škole v Darmstadtu, kde působil také jako dvorní varhaník. Zkomponoval řadu skladeb pro varhany, které se těší velké oblíbenosti. Mezi jeho slavné a úspěšné žáky patří skladatel Georg Vierling.

 

 

 

 

 

Josef Anton Bruckner (4. září 1824, Ansfelden – 11. října 1896, Vídeň) byl rakouský hudební skladatel a varhaník.

V dětství byl vokalistou v klášteře sv. Floriána u Lince, kde se také učil hrát na klavír, varhany a housle. Později získal místo učitele v obci blízko českých hranic. Od roku 1845 působil opět ve zmíněném klášteře, kde ho v roce 1848 ustanovili varhaníkem. V roce 1856 se stal dómským varhaníkem v Linci. Tady začal i svoji skladatelskou dráhu, na níž mělo jistě velký vliv i seznámení s Richardem Wagnerem a jeho Tristanem. Od roku 1846 vyučoval na vídeňské konzervatoři kontrapunktu a hře na varhany. Protože i zde se hlásil k „nedostižnému mistru“ Richardovi Wagnerovi, stal se předmětem útoku vídeňských „antiwagneriánů“, jimž ve své prostotě nedovedl čelit. Kritice však čelil i ze strany „wagneriánů“, neboť namísto programní hudby a hudebních dramat komponoval symfonie, které navíc všechny byly čtyřvěté. Velkým vzorem mu byl rovněž Ludwig van Beethoven, zvláště v symfonické tvorbě.

Jeho symfonie jsou mimořádně rozlehlé skladby, plné patosu a mohutných kontrapunktických konstrukcí (viz zejména 4. věta jeho 5. symfonie), ale zároveň i lidově zemitých scherz a upřímných citových zpovědí (to se týká zejména jeho adagií). Teprve lipská premiéra jeho 7. symfonie (1884) mu přinesla uznání. Svou 9. symfonii už nedokončil. Vzhledem k tomu, že své skladby často přepracovával, jsou některé dochovány v různých verzích. Jeho rozsáhlá chrámová tvorba zůstala omezena na německy mluvící země. V roce 1884 kolaudoval nové varhany v pražském Rudolfinu.

 

 

 

Sigfrid Karg-Elert (21. listopadu 1877 – 9. dubna 1933) byl německý skladatel značné proslulosti v počátku dvacátého století, nejvíce byl znám díky tvorbě pro varhany a harmonium.  Usadil se v Lipsku v roce 1882, kde Siegfried získal své první hudební vzdělání a soukromé hodiny klavíru. Na setkání skladatelů v Lipsku, představil své první pokusy o skladbu. Získal stipendium na konzervatoři v Lipsku. Od srpna 1901 do září 1902 působil jako učitel klavíru v Magdeburku. Po návratu do Lipska, se začal věnovat kompozici, především pro klavír (po vzoru Edvarda Griega, kterého velmi obdivoval). V roce 1904 berlínské nakladatelství Carl Simon, vydalo jeho skladby pro harmonium. Od té doby až do své smrti vytvořil jednu z nejvýznamnějších a rozsáhlých katalogů původních děl pro tento nástroj. Povzbuzen varhaníkem Paul Homeyerem, přepracoval několik ze svých skladeb pro varhany. V této době vznikl op. 66, „Chorální improvizace“ op. 65 v roce 1909. Během první světové války zastával místo plukovního hudebníka, Karg Elert byl jmenován učitelem hudební teorie a skladby na konzervatoři v Lipsku v 1919. Díla obdivovali mimo Německo, zejména v Anglii (V Londýně se koná desetidenní festival na jeho počest v roce 1930) a v USA, v Německu bylo jeho dílo téměř zcela neznámé. Na jaře roku 1932, se projevila zákeřná nemoc při koncertním turné v Americe. Po svém návratu do Lipska jeho zdravotní stav začal rychle zhoršovat. Zemřel v dubnu 1933, pouze ve věku 55 let. Jeho hrob je v Südfriedhofu v Lipsku. Jeho dílo po druhé sv, válece upadlo v zapomění a k novému oživení došlo až po roce 1970. Dnes je jeho dílo pro varhany velmi uznávané. Významné vlivy v jeho skadbách najdeme od skladatelů Johanna Sebastiana Bacha (často používal motiv B.A.C.H. k Bachově cti), Edvarda Griega, Claude Debussyho, Maxe Regera, Aleksandra Scriabina a vlivná je i ranná tvorba Arnolda Schönberga. Obecně řečeno, jeho hudební styl lze charakterizovat jako pozdně romantický s impresionistickými a expresionistickými tendencemi.

"Chorální improvizace" op. 65 obsahuje díla v různých hudebních formách i stylech. Phantasie na chorál "Ein feste Burg ist unser Gott" (47) je napsána v kompozičním stylu M. Regera. Pastorale "Gott des Himmels und der Erden." (35) je podle Karg - Elerta velmi delikátní záležitostí ve smyslu zpěvnosti melodie a harmonického rozložení. Je to velmi krásná a líbivá skladba.

Cyklus "33 Portraits" op. 101, autor napsal ve stylu vybraných skladatelů různých stylových období i současníků původně pro harmonium - "Lobet den Herren mit Pauken und Zimbeln schön.", Nr. 5 (1913/1923) "Festliche musik alla Händel" ("Ein Siegesgesang Israels") je napsáno ve stylu tvorby G. F. Händela.   

 

 

 

 

Motiv  B. A. C. H

V hudbě, "B - A - C - H" (Johann Sebastian Bach). Jeden z nejčastěji se vyskytujících hudebních kryptogramů, motiv byl používán bezpočetem hudebních skladatelů, zejména po oživení  úcty J. S. Bacha v první polovině 19 století.

Čtyři písmena, které tvoří jméno Bach, vyvíjela přitažlivost v průběhu 200 let na skladatele, kteří toto téma citovali nesčetněkrát. Tento motiv znamená úctu jména i autora samého, Johanna Sebastiana Bacha, někteří autoři dávali tomuto motivu téměř tajemný smysl. Samotný Bachův vlastní autorský podpis najdeme i v jeho nedokončeném díle "Umění fugy".

Všeobecně se zpracování jednoho tématu rytmicky i melodicky lišilo v různých formách. Bachovo zpracování fugy na B - A - C – H, bylo vnímáno pravděpodobně jako jeho podpis pod jeho celý bohatý život, poměrně skromného středověkého umělce. Bohužel dílo zůstalo nedokončeno a tím podpořilo i snahu o jeho další zpracování a dokončení.

Období 19. století přináší novou  poctu J. S. Bachovi, která byla téměř posvátně uctívána. R. Schumann, německý romantik vytvořil hudební památku v cyklu „Šest fug na B- A – C - H“op. 60. Jsou jediným Schumannovým polyfonním dílem pro varhany, dílo je ale více inspirováno klavírním duchem. V každém z šesti kusů zpracovává téma jiným způsobem.

Franz Liszt komponuje jen několik let po Schumannovi dílo „Preludium a Fuga na B – A – C - H“. Rovněž dílo komponuje pro varhany po Bachově vzoru jako Schumann a je vnímáno klavírním pojetím i temperamentní klavírní technikou. Po zvukové stránce téměř impresionisticky nakládal s virtuozitou a bohatostí barev. Basso ostinato v pedálu se zmenšenými septakordy v řetězci nad pedálem umocňují silné zvukové bloky. Téma je již od úvodu zpracováno v chromatické harmonické sekvenci. Krátce před koncem fugy v závěru, která přeruší "ff" varhan do "pp" . Dává tématu téměř mystické světlo. Lisztovo Preludium a Fuga na téma B-A-C-H je kompozice, která je plná hybnosti a vášně, kterou často skladatelé romantismu využívali ve svých klavírních dílech.

Po těchto významných dílech Schumanna a Liszta z poloviny 19. je výrazně zájem o toto téma oslaben. Pouze na konci století v roce 1900 projevil mladý Max Reger  důstojným výrazem úctu J. S. Bachovi ve svém velkém díle Phatasie und Fuga über B-A-C-H. 46, pro varhany. To je nejúctyhodnější dílo všech dob na toto téma v 19. století. Reger, již v této době měl za sebou velkou tvůrčí řadu epochálních varhanních děl, ale ve Fantasii über B – A – C – H, nacházíme autorův tvůrčí vrchol. Používá zde jiné výrazové prostředky než Schumann a Liszt. Se svými výrazovými prostředky pracoval nad hranice možného. Reger byl ovlivněn německými varhanami z období J. S. Bacha, ale tvůrčí idea je koncipována pro koncertní varhany, vybavené všemi romantickými registračními možnostmi z konce devatenáctého století, v níž byla možnost zvýšení tuhosti zvuku varhan. Phantasie und Fuge über  B. A. C. H op.46  (1900) věnoval Dr. J. Rheinbergrovi. Pro Regera byl J. S. Bach otcem veškeré hudby a insignie jeho jména najdeme epressis verbis v této skladbě na více či méně skrytých místech. „B. A. C. H." – počátek a konec veškeré hudby, vyjadřuje Regerovu hlubokou úctu k J. S. Bachovi. Tento opus patří mezi autorova nejobtížnější díla. Varhanní barevnost zvuku přináší již  orchestrální podobu. Reger napsal dílo v jeho rozkvětu a dramatičnosti doby v oddanosti Rheinbergererovi, "Panu tajnému radovi Prof. Dr. Josefu Rheinbergererovi ve zvláštní úctě“. Max Reger je velmi uznávaným německým autorem pro varhany od dob J. S. Bacha. Ve tvorbě vědomě napodoboval titana baroka, kdy používal velké luteránské chorály jako inspiraci, ikdyž Reger byl katolík.

Reger stále převyšuje klasickou harmonii s kterou pracuje Liszt. Phantasie über B- A – C- H začíná harmonicky zahuštěnými akordy, které i tempově dramatizují svůj a autorův důvod. Zazní obrovské, téměř dusivé akordy s významným dozvukovým efektem varhan. Celá skladba na B-A-C-H, nenechává posluchače v rozjímání, urychluje práci s tématem v náhlých chromatických sekvencích a zvukových gradacích a změnách. V celé Phantasii pracuje pouze s jedním tématem a melancholickými chorálními pasážemi.   

 Fuga začíná attaca  - ihned po provedení Phantasie. Je to dvojitá fuga. Autor v úvodním „pp“ začne pracovat s tématem dlouhou dobu v této zvukové ploše a dynamicky i artikulačně uvádí druhé výrazné téma, které postupně graduje a zrychluje k majestátnosti Phantasie. V CODĚ Reger využívá opět úvod Phantasie a kombinuje se stále s druhým tématem fugy. V sekvenci dochází k impozantnímu závěru celého díla.

Také mimo Německo byla tvorba skladeb na B-A-C-H velmi produktivní. Wilhelm Middelschulte v Chicagu napsal Kanonické fantazie na B-A-C-H. Albert Roussel v roce 1932 napsal“ Hommage á J. S. Bach“ – Preludium a Fuga pro klavír- ve stejné době, mimochodem, bez ohledu na toto dílo vytvořil Arthur Honneger „Prélude, Arioso et Fughette“ na jméno Bach, ve dvou verzích, a to jak pro klavír, tak pro smyčcový orchestr.
 

 

 

Robert Jan Nepomuk Führer (2. června 1807, Praha28. listopadu 1861, Vídeň) byl český varhaník a hudební skladatel.

 

Od dětství byl žákem skladatele Jana Augusta Vitáska. V deseti letech začal zpívat v chlapeckém sboru katedrály sv. Víta, kde byl jeho učitel kapelníkem. V šestnácti letech byl již v katedrále výpomocným varhaníkem a v roce 1826 se stal řádným druhým varhaníkem. Od roku 1829 byl varhaníkem Strahovského kláštera, ale v katedrále sv. Víta zůstal zastupujícím kapelníkem. Po založení pražské varhanické školy v roce 1830 se stal jedním z jejích prvních učitelů. Když 7. prosince 1839 Vitásek zemřel, nastoupil Führer na jeho místo kapelníka u sv. Víta. Führer byl velice plodným skladatelem. Napsal celkem asi 400 skladeb, v naprosté většině určených pro chrámové potřeby. Vycházel z díla Wolfganga Amadea Mozarta, ale později jej silně ovlivnil romantismus. Pro své lyrické založení měl k němu velmi blízko. Přestože cyrilská reforma církevní hudby Führerovo dílo odmítala, u posluchačů se stalo velmi oblíbeným a jeho díla se hrála a dodnes hrají nejen u nás, ale i v celé oblasti střední Evropy. Mnoho jeho skladeb vyšlo i tiskem vPraze, Mnichově, ve Vídni aj. Nejdůležitější skladby pocházejí převážně z doby jeho pražského působení. Některé z nich byly poctěny cenou Spolku přátel církevní hudby. Vedle skladatelské činnosti napsal i několik hudebně-teoretických spisů. Rozsáhlý soupis díla pořídil Hrabě Bohuslav z Kolowrat a i s notovými ukázkami byl publikován v časopise Cyril v ročnících 1912 a 1913 (viz Literatura). Odtud je převzat následující seznam. Byly provedeny pravopisné terminologické úpravy.

 

 

 

Franz Schmidt (22. prosince 1874, Bratislava11. února 1939, Vídeň) byl rakouský violoncellista, klavírista, hudební skladatel a pedagog.

Matka skladatele byla pocházela z Maďarska a i jeho otec byl ze smíšené maďarské rodiny. Jeho první učitelkou hudby byla matka, která byla vynikající klavíristkou, dala mu systematické základy klavírní hry a seznámila ho s dílem Johanna Sebastiana Bacha. V hudební teorii byl žákem františkánského mnicha Feliziana Moczika, vynikajícího varhaníka v bratislavském kostele. Krátce studoval hru na klavír u Theodora Leschetizkyho, se kterým se však nepohodl. V roce 1888 se rodina přestěhovala do Vídně a tam na konzervatoři Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musicfreunde) studoval skladbu u Roberta Fuchse, hru na violoncello u Ferdinanda Hellmesbergera a hudební teorii a kontrapunkt u Antona Brucknera. Školu absolvoval s vyznamenáním v roce 1896. Ve svém díle je Schmidt pokračovatelem tradice klasického vídeňského romantismu, pokračovatelem v díle skladatelů jako byli Franz Schubert, Johannes Brahms a Anton Bruckner. Nezapře rovněž prvky svého maďarského původu, vlivu Franze Liszta a maďarské cikánské hudby. Jeho díla jsou monumentální a pevně zakotvená v tonální soustavě. Nevyhýbal se však ani některým podnětům z hudby Gustava Mahlera a Arnolda Schönberga. Rád pracoval na velkých formách jako jsou jeho symfonie a opery. Komorní hudba není příliš početná, ale podle vyjádření kritiky (Wilhelm Altmann) vždy velmi významná a kvalitní.

 

 

 

František Musil (5. listopadu 1852, Praha28. listopadu 1908, Brno) byl český hudební skladatel, varhaník a hudební pedagog.

 

Narodil se v rodině důstojníka rakouské armády a vystudoval reálné gymnázium na Malé Straně. Poté se věnoval studiu hudby a hry na klavír, housle a varhany. Od roku 1868 působil jako varhaník nejprve v kostele sv. Haštala, poté krátce v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a od roku 1870 v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně, kde se později stal také ředitelem kůru. Napsal řadu duchovních i jiných skladeb, z nichž však bylo zveřejněna jen malá část. Podílel se také na kancionálu Cesta k věčné spáse, pro který napsal melodie ke 44 písním a zharmonizoval 350 nápěvů. Byl pohřben na brněnském ústředním hřbitově.

 

 

 

Vojtěch Adalbert Říhovský (pseudonym V. Ř. Dubský) (21. dubna 1871, Dub nad Moravou - 15. září 1950, Praha) byl významný český hudebník a hudební skladatel. Proslul zejména v oblasti chrámové hudby. Narodil se v Dubu nad Moravou (okres Olomouc) v hudební rodině. Jeho otec i dědeček byli učitelé a ředitelé kůru v místním poutním chrámu Očišťování Panny Marie. Po studiích na německém reálném gymnáziu ve Šternberku a v Olomouci odešel do Prahy na C. a k. českou vysokou školu technickou. Technická studia však nebyla pro hudebně nadaného studenta příliš přitažlivá a proto přešel na Varhanickou školu, ze které odešel v roce 1889 (těsně před jejím sloučením s Konzervatoří). Z těchto let se také datují jeho první skladbyV roce 1914 získal místo ředitele kůru v chrámu Sv. Ludmily v Praze-Vinohradech. Stejně jako v Chrudimi i v Praze se věnoval mnoha dalším hudebním aktivitám. Mimo jiné byl sbormistrem Arcibiskupského semináře a účastnil se činnosti Obecné jednoty cyrilské v Praze. Těžiště jeho díla spočívá v chrámových skladbách, které jsou dodnes uváděny. Během svého života zkomponoval 27 mší na latinský text, Mimo chrámovou hudbu komponoval zejména pro klavír a sborové skladby. Velmi populární byly jeho sbírky instruktivních skladeb pro klavír, varhany, housle a malé komorní soubory.

 

 

 

 

Eduard Tregler (5. ledna 1868, Louny6. srpna 1932, Bystřice pod Hostýnem) byl český varhaník, hudební skladatel a pedagog.

 

Základy hudebního vzdělání získal u svého otce, který byl nadšeným klavíristou samoukem. Postavil si dokonce vlastní klavír. Dálšími učiteli byli Vojtěch Švácha a místní varhaník Josef Vejšický. V roce 1883 se stal studentem Varhanické škole v Praze. Studoval hru na varhany a skladbu u Františka Skuherského, Františka Blažka a Josefa Kličky. Po absolvování školy ještě pokračoval na Pražské konzervatoři studiem hry na klavír u Jindřicha Káana. V roce 1889 se stal Tregler varhaníkem a později i ředitelem kůru dominikánském kostele sv. Jiljí v Praze. Chrám měl v té době vynikající sbor a Tregler pro něj v letech 18921895 zkomponoval sedm mší. V Praze se aktivně účastnil hudebního života města. Byl blízkým přítelem Antonína Dvořáka a o velikonocích roku 1895 uvedl s velkým úspěchem jeho Stabat Mater v kostele sv. Jakuba Většího na Starém Městě. V roce 1897 zvítězil v konkurzu na místo dvorního varhaníka v Drážďanech. Po třech letech se však vrátil do Prahy, neboť (podle vlastního vyjádření) „bylo teskno mezi Němci“. Stal se ředitelem kůru v kostele sv. Václava v Praze na Smíchově. Kromě toho vyučoval v hudebním ústavu Dvořákeum, který v roce 1904 spolu s Antonínem Heřmanem založil. Vedle chrámové hudby se věnoval intensivně i světské komorní hudbě. Jako sólový klavírista, či ve spolupráci s Heroldovým smyčcovým kvartetem., podnikl řadu zahraničních koncertních turné. Vystupoval ve Vídni, v Lipsku, Berlíně a v mnoha městech Ruska a jihu Evropy. V roce 1913 zvítězil v konkurzu na místo profesora na varhanické škole v Brně, kterou řídil Leoš Janáček. Z finančních důvodů se však po krátkém působení v Brně vrátil do Loun jako ředitel kůru v chrámu sv. Mikuláše. V roce 1916 se však opět do Brna vrátil. Vyučoval hru na varhany, obligátní klavír a harmonii. Působil jako dirigent v brněnském Orchestrálním sdružení a jako předseda Státní zkušební komise. Pokračoval také v koncertní činnosti. V Brně již zůstal až do své smrti v roce 1932. Je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně.

 

 

 

Antonín Leopold Dvořák (8. září 1841 Nelahozeves1. května 1904 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob a je světově nejproslulejším a nejhranějším českým skladatelem vůbec.

 

Otec původně pro syna rovněž plánoval práci řezníka. V letech 18531856 mladý Antonín pobýval ve Zlonicích, kde se ho ujal místní učitel a varhaník Antonín Liehmann. Antonín se u Liehmanna učil hudební teorii, hrát na housle, klavír a varhany, přičemž z něho vyrostl hudebník světového významu.

Jeho umění je naprosto osobitou klasicistně-romantickou syntézou. Síla a absolutní jedinečnost skladatelova je přítomna především v orchestraci a instrumentaci. Nejrůznější dokumenty a další památky (notové autografy, korespondence, listinné materiály, výtvarná díla, dobové fotografie, programy, plakáty) na tohoto výjimečného skladatele jsou umístěny v Muzeu Antonína Dvořáka, které od doby svého vzniku v roce 1932 sídlí v barokním letohrádku Amerika v Praze. Jeho dílo je bohaté jak svým počtem, tak rozsahem forem – čítá téměř 120 opusů, z nichž většina představuje velká orchestrální, vokálně-instrumentální či hudebně dramatická díla.

 

Bedřich Smetana (2. března 1824 Litomyšl12. května 1884 Praha) byl významný český hudební skladatel období romantismu. V duchu pozdního národního obrození celým svým dílem usiloval o vytvoření svébytného českého hudebního stylu na základě domácích i soudobých světových podnětů. Hlavním hudebním vzorem mu byl Franz Liszt.

 

 

 

Josef Suk starší (4. ledna 1874 Křečovice29. května 1935 Benešov) byl český skladatel, houslista a pedagog, žák a zeť Antonína Dvořáka. Byl velkým lyrikem české hudby na přelomu pozdního romantismu a moderny 20. stol. Spolu s V. Novákem byl nejvýraznějším představitelem Dvořákovy kompoziční školy a jedním ze zakladatelů české hudební moderny.V tvůrčím období po roce 1904 vzniká  cyklus mužských sborů a menší příležitostná díla, především pak oblíbený vlastenecký triptych Meditace na chorál Sv. Václave, Legenda o mrtvých vítězích a pochod V nový život, v nichž volí Suk prostší výraz k dosažení snadněji přístupného efektu.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Leoš Janáček (3. července 1854 Hukvaldy - 12. srpna 1928 Ostrava) – byl světově uznávaný český hudební skladatel klasické hudby. Přestože patří do generace české hudební moderny, je jeho styl velmi osobitý a originální. Je ceněn především pro nezvyklou melodiku, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Ve světě je znám hlavně díky svým operám, orchestrálně-vokálnímu dílu Glagolská mše, Sinfonietě, symfonické básni Taras Bulba a komorním skladbám, především smyčcovým kvartetům.

 

 

 

 

            SVĚTOVÁ VARHANNÍ LITERATURA 20. STOLETÍ.

 

 

 

Jean Langlais (15. února 1907-8 května 1991) byl francouzský skladatel, komponující moderní klasickou hudbu, varhaník a improvizátor.  Byl varhaník, který navázal na tendenci Césara Francka a Charlese Tournemire jako  titulárních varhaníků baziliky Sainte-Clotilde v Paříži v roce 1945, zde zůstal až do roku 1988. Byl velmi oblíben jako koncertní varhaník, a dělal  turné po celé Evropě a Spojených Státech. Jeho hudba je velmi pestrá a charismatická. Zemřel v Paříži ve věku 84 let. Langlais byl plodný skladatel (254 děl s opusoými čísly, z nichž první bylo jeho Preludium a Fuga pro varhany (1927) a poslední Trio (1990). Ačkoli byl nejvíce známý jako skladatel varhanní hudby a sborové duchovní hudby, složil řadu instrumentálních, orchestrálních a komorních děl. Byl představitelem francouzské hudby poloviny dvacátého století s bohatou a komplexní harmonií. Jeho současníkem, přítelem a krajanem byl Olivier Messiaen.

 

 

 

 

 

Marcel Dupré (3. května 1886 – 30. května 1971) byl francouzský varhaník, klavírista, hudební skladatel a pedagog. Marcel Dupré se narodil v Rouen (Normandie, Francie) v hudební rodině. Jeho otec Albert Dupré byl varhaníkem v Rouen a přítel Aristide Cavaillé-Colla, který mu postavil varhany v rodinném domku, když Marcelu bylo 14 let. Vstoupil na pařížskou konzervatoř v roce 1904, kde studoval u Louis Diémera a Lazare Lévyho (klavír), u Alexandre Guilmanta a Louis Vierna (varhany), Charles-Marie Widora (kompozice). V roce 1914 Dupré získal Grand Prix de Rome za kompozici svého díla „Psyché“. V roce 1926 byl jmenován profesorem varhanní hry a improvizace na Pařížské konzervatoři až do roku 1954. Jako skladatel vytvořil rozsáhlé dílo s 65ti opusy a také poněm zůstaly dvě generace známých varhaníků, jako např. Jehan Alain a Marie-Claire Alainová, Jean-Marie Beaudet, Pierre Cochereau, Jeanne Demessieux, Rolande Falcinelli, Jean-Jacques Grunenwald, Jean Guillou, Jean Langlais, Carl Weinrich a Olivier Messiaen. Kromě několika drobných děl vzniklo např. 79 chorálů op. 28. Dupré klade od mírně obtížných technických požadavků po téměř nemožné (např., Évocation op. 37, Suite, op. 39, Deux Esquisses op. 41, Visione op. 44). Jeho nejčastěji hrané skladby nesou prvky ranných kompozičních let. V této době napsal „Tři preludia a fugy“, op. 7 (1914), první a třetí z preludií (zejména g moll s neobyčejně rychlým tempem a pedálovými akordy). V mnoha ohledech Dupré je vnímán jako "Paganini" varhanní hry, přispěl značně k rozvoji techniky, (a to jak v jeho varhanní hudbě tak  i jeho pedagogickém díle).  Jeho další úspěšná díla „Chemin de la Croix“, „Preludia a fugy“, a „Cortège et Litanie“- vznikly původně pro orchestr a autor jej sám přepsal pro varhany. Napsal také Metodiku pro varhany (1927), 2 pojednání o varhanní improvizaci (1926 až 1937) a knihy o harmonické analýze (1936), kontrapunktu (1938), fuze (1938) , dále o doprovodu a gregoriánském chorálu (1937), eseje o stavbě varhan, akustice a filozofii hudby. Jako improvizátor Dupré patřil mezi nejvýznačnější během dvacátého století.

 

 

 

 

Astor Pantaleón Piazzolla  (11. března 1921 Mar del Plata, Argentina4. července 1992 Buenos Aires, Argentina) byl argentinský hudební skladatel a hráč na bandoneon. V roce 1925 se s rodiči přestěhoval do New Yorku a o jedenáct let později se opět vrátil do rodného města. Mimo několika desítek alb, která vydal pod svým jménem, spolupracoval například s Gary Burtonem, Gerry Mulliganem nebo Lalo Schifrinem a složil hudbu k řadě filmům. V roce 1991 nahrál album s Kronos Quartetem. Po skvělé skladatelské činnosti utrpěl infarkt v roce 1973 a ve stejném roce se přestěhoval do Itálie, kde začal podnikat sérii nahrávek, které zahrnovaly období posledních pěti let. Hudební nakladatel Aldo Pagani, nabídl Piazzollovi 15letou smlouvu v Římě nahrávat jeho kompozice. Jeho slavné dílo Libertango bylo vytvořeno v Miláně  v květnu 1974. Další díla např. „Tango nuevo“, které je kompozičně odlišné od tradičního argentinského tanga, nese prvky jazzu, použití rozšířené harmonie a disonance.

 

 

 

 

Alain Jehan Ariste (3. února 1911 – 20. června 1940) byl francouzský varhaník a skladatel. Alain se narodil v Saint-Germain-en-Laye na západním předměstí Paříže, do rodiny hudebníků. Jeho otec, Albert Alain (1880–1971) byl nadšený varhaník, skladatel a stavitel varhan, který studoval u Alexandre Guilmanta a Louis Vierna. Svou krátkou kariéru jako skladatel začal v roce 1929, kdy Alainovi bylo 18 let a trvala až do vypuknutí druhé světové války. Jeho díla byla ovlivněna hudebním jazykem Claude Debussyho a jeho současníka Olivier Messiaena („ Le jardin suspendu“, 1934), („Deux danses à Agni Yavishta“, 1932) a („Deuxieme fantaisie1936). Renesanční a barokní prvky hudby nese  „Variace sur un téma de Clément Janequin“, 1937 a prvky  jazzu „Trois Dances“ 1939.

 

 

       ČESKÁ VARHANNÍ LITERATURA 20. STOLETÍ.

 

Bedřich Antonín Wiedermann (10. listopadu 1883 Ivanovice na Hané5. listopadu 1951 Praha) byl varhanní virtuos, hudební pedagog a skladatel.

 

Vyučoval varhanní hru na konzervatoři v Praze (1917–44), krátce také na její mistrovské škole (1945–46), v roce 1946 byl jmenován profesorem Akademie múzických umění v Praze. Mezi jeho žáky patřili Josef Černocký, Bedřich Janáček, Jan Bedřich Krajs, Jiří Reinberger, Jiří Ropek, Emil Vacek a Milan Šlechta. Je zakladatelem novodobé české varhanní pedagogiky, ve výuce se snažil o inovativní přístup, kladl mimo jiné důraz na uvědomování rozdílů mezi klavírní a varhanní hrou. Jako varhaník koncertoval často v Praze i mimo ni, v pražském klášteře Emauzy založil tradici pravidelných varhanních vystoupení, pořádal také nedělní matiné ve Smetanově síni pražského Obecního domu (jednou měsíčně v letech 1920–32), další cyklus pravidelných koncertů organizoval od čtyřicátých let v basilice sv. Jakuba na Starém Městě pražském (varhany v tomto chrámu byly v letech 1940–41 přestavěny podle jeho návrhu). Těžiště jeho rozsáhlého skladatelského díla (přes 300 skladeb) leží v hudbě varhanní (přes 80 kompozic) a vokální (množství chrámových děl, sborů zejména na duchovní texty, písní, osm kantát). Většina děl zůstala dosud nevydána, rukopisy a autorizované opisy (více než 330 notových zápisů) jsou k dispozici v Českém muzeu hudby v Praze, další rukopisy jsou uloženy v soukromých sbírkách. Část jeho varhanního díla vyšla ve sbornících (B. A. Wiedermann: Tři chorálové předehry, Praha 1944; B. A. Wiedermann: Tři skladby (ed. Jiří Reinberger), Praha 1951; B. A. Wiedermann: Composizioni per organo (ed. Jiří Ropek), Praha 1984; B. A. Wiedermann: Varhanní skladby (ed. Josef Popelka), Praha 2007).

Autorovou nejčastěji hranou skladbou je bezesporu Toccata a fuga f moll. Také se jako jediná dochovala na gramofonové desce v autorově podání. Vznikla na počátku Wiedermannova působení v Emauzích v roce 1912.Velkolepá Toccata nese improvizační charakter, který je interpretačně velmi obtížný. Složitě vedené a technicky náročné téma fugy důmyslným vedením hlasů graduje až k majestátnímu chorálu, který vyúsťuje v mohutnou část, kopírující finální část toccaty. Skladba patří mezi mimořádně obtížná varhanní díla.

 

 

Jiří Ropek (1. červen 1922 - 21. června 2005) byl český varhaník a skladatel.

Jiří Ropek byl varhaníkem u sv. Jakuba v Praze, nastoupil tam po svém učiteli Bedřichu Antonínu Wiedermannovi v roce 1950. Na Ropkovy "Varhanní hodinky" - varhanní recitály chodily v době komunismu do kostela stovky lidí. Komunističtí strážci ideologie ho tolerovali, ale velice hlídali.

Na varhany se u něj učili mj. Michael Kocáb nebo jazzový hudebník Milan Svoboda.

Ropek byl také prvním varhaníkem,který koncertoval v londýnské síni Royal Festival Hall. Roku 1968 zahajoval kulturní část Opympiády v Mexiku. V roce 1995 obdržel, jako první umělec z Východu, diplom čestného člena britské Královské varhanické koleje - Royal College of Organists.


 

TOPlist